Filipíny, známé též jako „Perla východních moří“, jsou tvořeny skupinou asi 7000 ostrovů, které jsou navzájem těsně propojeny. Je to země, kde se mluví vice než 150 různými jazyky, 8 dialekty a 2 úředními jazyky (tagalog a angličtina), země, kde žijí jedny z nejpůvabnějších žen na světě, země, kde se v pondělí 9. května budou konat prezidentské volby, a tudíž během předvolebních diskuzí se prezidentští kandidáti musí vypořádat i s otázkou zahraniční politiky vůči Číně a USA.

Než se dostaneme k jádru věci, jak to bylo s tou krádeží, dovolte mi udělat úkrok stranou a odpovědět na otázku, kde se vzal název „Perla východních moří“.

To máte tak. Časného zimního rána dne 30. prosince roku 1896 vedla skupina vojáků z nedaleké pevnosti Santiago drobného muže k místu, známého tehdy pod názvem Bagumbayan. Muž byl oblečen do černého obleku, bílé košile s kravatou a na hlavě měl buřinku. Skupina se zastavila přibližně tam, kde se dnes nachází milník nultého kilometru města Manily. Poručík velící popravčí četě se zajatce zeptal, zda si přeje zavázat oči, což muž odmítl a přál si, aby mohl hledět popravčí četě do očí. To bylo rázně zamítnuto, neboť zrádci se zásadně střílejí do zad, aby padli tváří k zemi. Povely k popravě byly vydány a o pár okamžiků byl José Rizal zabit. Ani vykouřit poslední cigaretu ho nenechali. Parchanti. (poprava)

José Rizal byl člověk s rozsáhlými znalostmi, mluvil mnoha jazyky (tagalog, španělsky, latinsky, hebrejsky, francouzsky, italsky, anglicky a německy), byl prvním očním chirurgem v celé jihovýchodní Asii, a pobýval, kromě jiných míst, též v Praze a v Litoměřicích, ale o tom až někdy jindy.

Kromě již výše uvedených dovedností byl José Rizal též básník, malíř a spisovatel a to ho také, kromě jiného, přivedlo před popravčí četu. Traduje se, že den před popravou byla dovolena jeho příbuzným poslední návštěva, a tak se pro Filipíny dochovala i jeho poslední báseň „Mi últimos adiós“:

„Adiós, Patria adorada, región del sol querida,
Perla del mar de oriente, nuestro perdido Edén!
A darte voy alegre la triste mustia vida,
Y fuera más brillante, más fresca, más florida,
También por ti la diera, la diera por tu bien….“

A odtud pochází i výše zmiňovaný název „Perla východních moří“.

Zabitím José Rizala se začala psát nová kapitola národně osvobozeneckého hnutí Filipín proti Španělsku a později i proti USA, tj. k té kapitole, která nás zajímá nejvíce. Všechno to ale začalo podstatně dříve, asi tak před 500 lety, když se jistý portugalský navigátor jménem Fernão de Magalhães, známý spíše jako Ferdinand Magellan, pokusil obeplout zeměkouli kolem dokola s tajným úkolem objevit pro španělského krále ostrovy plné koření. Magellan věděl, že země je kulatá a možná i veliká, jenže netušil, jak moc je veliká. A tak když 20. září 1519 vyplul se svými pěti loďmi, pojmenovanými Trinidad, San Antonio, Concepción, Victoria a Santiago, a dvěma sty sedmdesáti muži na palubě, netušil, co ho čeká. 21. října, po měsíci marného hledání, konečně objevil místo, kterému se do dnes říká Magellanův průliv. Jeho expedice se smrskla na pouhé tři lodě a trvalo celých dalších třicet osm dní, než se lodě dostaly do bezpečných vod a dalších devadesát dní plavby přes tak podivně klidnými vodami, které jsou dnes známé jako Tichý oceán, než dne 6. března roku 1521 expedice, umírající hlady, přistála na ostrově Guam. O deset dnů později asi o čtyři sta mil západněji se na obzoru objevily obrysy ostrovů známých dnes jako Filipíny, až na to, že tenkrát se Filipíny ještě nejmenovaly Filipíny. Filipíny získaly své jméno až o dost později, když se španělský král Filip II. rozhodl ignorovat Zaragozskou smlouvu, podle které náleželo toto území do sféry vlivu Portugalska, a prostě jednoduše se rozhodl Filipíny kolonizovat.

Na Filipínách byl Magellan přivítán přátelsky, a tak kombinací diplomacie a síly přiměl obyvatele ostrova Cebu a okolních ostrovů, aby konvertovali ke katolicismu a podřídili se autoritě vzdáleného španělského krále. Podle kronikáře expedice Antonia de Pigafetta, všechno šlo jako po másle, rozvinula se vlajka, pronesla se formulka „zabírám tento ostrov ve jménu Jeho veličenstva krále ….“, kněží vyprávěli historku o kouzelném dědečkovi na obláčku, který poslal svého jediného syna na sebevražednou misi, a všichni byli happy. Až do okamžiku, než přišla řeč na maníka jménem Lapu-Lapu. Lapu-Lapu byl králem na ostrově Mactan a rozhodně odmítal jakékoli řeči o tom, že by konvertoval jenom proto, že kněží vyprávějí nějaké historky, a už vůbec nebyl nakloněn myšlence, že by měl vzdávat hold nějakýmu maníkovi vodněkud vodcamcaď .

A tak Magellanovi nezbylo než vytáhnout svůj poslední trumf. Když se Lapu-Lapu a Magellan setkali, Magellan se hned Lapua zeptal: „¿tienes una bandera?“, („Máte vlajku?“)

„Cože, jako jak? Jaká vlajka, na co vlajka? My žádnou vlajku nepotřebujeme, to je naše země, mi tady žijeme a vás tu nechceme!“: na to Lapu-Lapu.

„Sin bandera ningún país,“ („Žádná vlajka, žádná země.“) odpověděl Magellan a vrátil se na Cebu promyslet další strategii.

No a tak se, 27. dubna 1521, Magellan rozhodl, že když to nejde po dobrém, tak to holt půjde po zlém. Vzal svých asi šedesát mužů a, společně s několika muži místního krále Humabona, za úsvitu zaútočil na Mactan. No jenže Lapu-Lapu taky nebyl včerejší a na Magellana čekal. Strhla se bitka, meče a bambitky proti klackům, lukům a bolasům. A tak se odehrála filipínská verze bitvy u Sudoměře. Španělé v těžkém brnění po pás ve vodě klopýtali pod palbou šípů. Magellan a jeho muži, v brnění přes nafouklé rukávy a punčochy, padají jeden přes druhého a do moře, kde je čeká smrt. Filipínská lidová historie říká, že součástí odporu byla také armáda mořských zvířat. Chobotnice obtočila svá chapadla kolem nohou útočníků a přitáhla je dolů do hlubin. Bitva skončila do hodiny, Magellan byl raněn šípem do krku a zanedlouho umřel.

Ozvěny této bitvy se promítají do lidové tvorby dodnes. Příkladem je písnička Magellan, kterou si můžete poslechnut na YouTube: https://www.youtube.com/watch?v=7zxwcXnyaDA

Po Magellanově smrti přeživší odpluli na dvou lodích na Moluky, kde naložili lodě kořením. Jedna loď se neúspěšně pokusila vrátit přes Pacifik. Druhá loď, Victoria, pokračovala na západ pod velením baskického mořeplavce Juana Sebastiana de Elcana. Plavidlo se plavilo přes Indický oceán, obeplulo Mys Dobré naděje a 9. září 1522 dorazilo do Sevilly, a stalo se tak první lodí, která obeplula zeměkouli (viz).

Tak skončila první kapitola příběhu o tom, jak USA ukradly Filipíny.

I přes fiasko, které Španělé utrpěli, se odmítli vzdát, a uplynulo skoro čtyřicet let, než impérium vrátilo úder. Neboť koření musí proudit.

Ale o tom až příště.