V Koreji vytryskla dobrá vůle, ale ďábel je v detailu

Korea je těhotná symbolikou. Poprvé vstoupil vůdce Severu na území Jihu a setkal se s prezidentem Munem. Spolu zasadili borovici pocházející z roku 1953, kdy bylo podepsáno příměří (nepřipomínalo se, že tehdy se narodil Mun – rodičům, kteří uprchli ze Severu). Spolu ji zasypali hlínou z jihokorejské hory Halla a severokorejské hory Pektu, kde se prý narodil zakladatel komunistické dynastie Kim Ir-sen. A spolu podepsali deklaraci slibující úplnou denuklearizaci Koreje i mírovou dohodu. Tady však vznešená symbolika končí a začíná to, čemu se říká „ďábel vězí v detailu“.

Slibovat denuklearizaci a mír je hezké, svět tomu fandí. Ale myslí to vše Kim Čong-un vážně? Těžko říci, neboť deklarace neobsahuje žádné konkrétní parametry, natož záruky.

Až dosud chápal Sever denuklearizaci (tedy fakt, že se vzdá vlastní jaderné bomby) jako protiváhu toho, že Jih opustí cizí vojáci (tedy hlavně Američané, kteří tam jsou od roku 1950 pod vlajkou OSN). Teď prý Kim na té podmínce netrvá. Alespoň to říká jihokorejský lídr Mun. Ale kde bere jistotu, když ve společné deklaraci nic konkrétního není?

Nám to může připomenout rok 1982, kdy se Brežněvův Sovětský svaz deklarativně zavázal, že nepoužije jaderné zbraně jako první. Oslovil tím nemálo Zápaďanů. Americká školačka Samantha Smithová napsala dopis vůdci sovětských komunistů, již Andropovovi, že se jaderných zbraní bojí. „V Americe i v mé zemi jsou tyto zbraně,“ odpověděl jí Andropov. „Ale my nechceme, aby byly použity. Právě proto Sovětský svaz vyhlásil, že nepoužije jaderné zbraně jako první.“

Kim Čong-un by to nevyjádřil lépe. Ale pamětníci vědí, proč se Moskva zřekla prvního jaderného úderu, a tuší, proč podobně postupuje Kim. Takto se chovají státy, které jsou si tak jisté svou převahou v konvenčních zbraních, že si mohou luxus jaderné velkorysosti dovolit.

Už proto od společné deklarace příliš neočekávejme. Počkejme raději na to, co – a zda vůbec něco – dohodne s Kimem americký lídr Donald Trump.

LN, 28.4.2018