Více než 98 % z těch, kteří se zúčastnili referenda v Maďarsku, odmítlo migrační kvóty EU, což premiér Orbán zhodnotil takto: „Bylo to drtivé vítězství těch, kteří odmítají relokační plán EU; těch, kteří věří, že národní státy mají existovat, a těch, kteří věří v demokracii.“

Ve stejnou dobu vystupovala na výroční konferenci britských konzervativců v Birminghamu jejich předsedkyně Theresa Mayová s obsáhlým projevem, ve kterém naznačila další budoucnost Velké Británie po brexitu, a mimo jiné řekla: „Uděláme to, co nezávislé, suverénní země dělají. My sami si budeme rozhodovat, jak kontrolovat imigraci, a my sami budeme svobodně schvalovat své vlastní zákony. Neodcházíme z EU proto, abychom se vrátili pod jurisdikci Evropského soudního dvora.“

Obě události mají společný jeden výrazný rys.

Občanský postoj vyjádřený ve výsledcích maďarského referenda i slova premiérky Mayové, opírající se o vůli britských voličů, symbolizují touhu k návratu rozhodovat o věcech národního zájmu na národní úrovni a v důvěru v národní instituce, které legitimitu svých rozhodnutí odvozují od mandátu voličů.

Británie se již tímto směrem vydala. I Viktor Orbán oznámil, že „postoj maďarských voličů bude mít ústavní důsledky“.

Kdyby se bylo bývalo konalo i (už jednou zrušené) druhé kolo prezidentských voleb v Rakousku, které bylo „z důvodu nedostatku kvalitního lepidla na obálky pro korespondenční hlasy“ přednedávnem překvapivě přeloženo až na počátek prosince, mohli jsme se možná dočkat dalšího svobodného potvrzení, že i v další zemi si již o svých věcech chtějí raději rozhodovat sami.

Brexit zasadil nedotknutelnosti současného integračního modelu několik těžkých úderů. Tím smrtelným však je znovuobjevení síly svobodných voleb.