Co mají společného Putin, humor a geografie

Nemá-li politik smysl pro humor, nastávají problémy. Známe to od Václava Klause: když žertoval o globálním oteplování, vyznělo to tak stroze, jako by to myslel smrtelně vážně. Podobný problém se pojí s Vladimirem Putinem. Když jako šéf rady Ruské zeměpisné společnosti udílel ceny studentům geografie, jednoho se zeptal: „Kde končí hranice Ruska?“ „V Beringově průlivu,“ zněla odpověď. „Ruské hranice nekončí nikde,“ opravil ho Putin a hned dodal, že šlo o vtip.

Ale to není vtip. Problém Ruska opravdu spočívá v tom, že neví, kde začíná a končí. Mají-li ruské hranice sahat dále než na mapě, Putin to bere s humorem. Ale zcela humor odmítá, kdyby to mělo být obráceně. V září se ho šéfredaktor agentury Bloomberg v rozhovoru tázal: Když Rusko předalo ostrov na řece Ussuri Číně, nevzdalo by se i Kaliningradu? S tím, že jde o vtip. Jenže Putin opáčil: „Ale já na to odpovím smrtelně vážně.“ A už sypal argumenty od přepisování výsledků druhé světové války až po výčet územních nároků, jež by pak mohlo vznášet Německo vůči Polsku, Polsko vůči Litvě, Maďarsko vůči Ukrajině, Rumunsko vůči Moldavsku...

Logicky to sedí. Ale vymyká se z toho Krym a jeho anexe Ruskem. Proč Putin straší hypotetickými změnami hranic, ale vůbec se nepozastaví nad skutečnou změnou hranic, kterou si vynutilo Rusko? Inu, protože dělí hranice do dvou kategorií:na ty, jež vyjadřují výsledek druhé světové války (na ně se sahat nesmí), a ty ostatní. Putin si cení dvou uspořádání Evropy: těch z let 1815 a 1945 (kdy ruští vojáci došli do Paříže či Berlína). A opovrhuje dvěma systémy vzniklými bez prosazení vlivu Ruska: těmi z let 1919 a 1989.

To není akademický problém, ale signál pro příštího prezidenta USA. Trump se chce dohodnout s Ruskem a nic proti tomu. Ale zásadní otázka zní, zda, jak a kam by ta dohoda posunula hranice sfér vlivu. Tady se Putin oddává nadějím a Evropa (hlavně ta středovýchodní) obavám. Doufejme, že se ve Washingtonu najde někdo, kdo to Trumpovi přesvědčivě vysvětlí.

LN, 28.11.2016