Psal se rok 1945 a mezinárodní vojenský tribunál se sešel v Norimberku. Po složitých jednáních byl zahájen proces s hlavními válečnými zločinci. Tehdejší společnost byla otřesena hroznými výjevy masakrů Židů, ale na pozadí děsivých svědectví se odehrávala ještě jedna hra. Nikdy nekončící hra o trůny.

Chladný politický pragmatismus velel vytěžit z války a oslabeného Německa co nejvíc. Získat pokročilejší technologie. Přetáhnout na svou stranu důležité osoby. Vylepšit si postavení na světové šachovnici.

Dnes posloucháme projevy Putina, Lavrova a dalších, co nám bezostyšně lžou do očí. Je to stejná rétorika, jakou užívali jejich předchůdci, když ospravedlňovali bestialitu nacistického režimu. Lidí, kteří se nezastydí, když označují masakry vlastní armády za zinscenované divadlo. V zemi, kterou prý vojensky nenapadli, ale provádí v ní pouze „zvláštní operaci“.

V roce 1945 svědectví o zvěrstvech, které snad ani nemohly spáchat lidské bytosti, způsobily, že morální imperativ na pár okamžiků získal navrch nad prostým politickým kalkulem. Byla překročena pomyslná hranice. Zlo muselo být označeno a odsouzeno. Ethos se stal součástí hry o trůny.

Jaké záběry potřebujeme spatřit dnes? O kolik jsme cyničtější a otrlejší, než poválečná generace? Kolik umučených a znásilněných obětí musíme vidět, aby to s námi něco udělalo? Kolik oligarchů zbývá napsat na seznamy? Kolik dalších balíčků sankcí ještě budeme schvalovat?

Nechce se nám platit za chyby, které zapříčinily, kam Evropa svou politikou dospěla. Přesto zaplatit musíme. Ukrajinci, ti už platit začali. Svými životy. A my ostatní? Měli bychom obětovat kus ze svého blahobytu. Ale jsme ochotni se ho vzdát? A bude to stačit?