Císař už není bohem – nebo ještě tak trochu je?

Jestli jste četli čtvrteční LN, možná vás zaujal snímek na titulní straně s nadpisem: „Japonský císař se vzdává trůnu.“ Ale v době, kdy jste noviny drželi v ruce, už i na českých webech vyskakovaly titulky typu: „Akihito nemá v plánu odstoupit, oznámil císařský palác.“ Hrome, řeknete si, kdo tu vlastně balamutí? Japonská televize NHK, která se zprávou o chystané rezignaci přišla? Nebo úřady, které ji popírají?

Do císařského paláce v Tokiu nevidíme, tak se řiďme podle klasické chytré horákyně. Ani nahá, ani oblečená, píše Božena Němcová. Podobně může o japonském císaři platit: ani neodstoupí, ani nesetrvá, ani božský, ani nebožský. Možná je to tím, že jeho instituce je skutečně poslední svého druhu.

Už jsme zapomněli, že František Josef I. měl oficiální titul Jeho císařské a královské Apoštolské veličenstvo. (Karel I. už byl „jen“ císař z boží milosti.) Ale hodně Japonců dobře ví, že ještě císař Hirohito, otec současného panovníka, byl de facto živým bohem na trůně. A i když to ústava z roku 1947, nadiktovaná vítěznými Spojenci, zrušila, tradiční úcta k císaři zůstala. Proto lze o císaři Akihitovi říci „ani božský, ani nebožský“.

Japonský panovnický rod je nejdéle působící dědičnou dynastií na světě. Je posledním nositelem titulu císař (který zmizel v Rusku v roce 1917, v Německu a Rakousku v roce 1918, v Íránu v roce 1979). Ústava božský původ popírá. Ale dospěl pokrok tak daleko, aby císař odešel ve prospěch mladšího nástupce? Je v téže lize s králi, kteří to dělají už dlouho, či papežem, který tak učinil v roce 2013? V tak moderní a sekulární zemi, jakou je dnešní Japonsko, působí takové otázky archaicky. Ale právě proto, že rodina císaře je tmelem společnosti, se s definitivní odpovědí váhá.

LN, 15.7.2016