Aby šílenci nevytěsnili roli ruské oficiální politiky

Jestliže stále platí, že vše špatné je k něčemu dobré, pěkně to ilustruje další kolo rusko-českého pnutí. Přesněji řečeno způsob, jímž se ruská diplomacie staví k faktu, že Česká republika vyhlásila 21. srpen za Den památky obětí invaze v roce 1968. Že Československo bylo obětí invaze vedené Sovětským svazem, není žádná – natož provokativní – interpretace dějin. Není to poměřování historických plusů (osvobození v květnu 1945) a minusů (krvavý zásah proti maďarskému povstání v roce 1956) jako u maršála Koněva. Je to hotový fakt. A jestliže i tak jasný fakt a vyhlášení příslušného Dne památky vyvolají ostrou reakci ruského ministerstva zahraničí, je to důvod k zamyšlení. Což nás přivádí k onomu dobrému: ukázalo se, že vztah k invazi ze srpna 1968 tu vytváří snad nejsilnější politický a společenský konsenzus.

Jen cvičně, zkuste najít jinou společenskou otázku, kde by se na odpovědi shodly strany z celého politického spektra s výjimkou KSČM. Působí až překvapivě, že můžeme vedle sebe položit postoje prezidenta Zemana a ministra zahraničí Petříčka (kteří se jinak neshodnou téměř na ničem) či výroky lídrů ODS, TOP 09, lidovců, ba i SPD, aniž najdeme rozdíl v dikci i argumentech. „Česká republika má svrchované právo uctít si oběti této agrese a nikdo nemá právo to jakkoliv negativně komentovat, neboť to byli naši občané.“ To by podepsal snad každý, i když to řekl Tomio Okamura. Ale teď se posuňme dál.

Jestliže něco nahrává asertivitě Putinova Ruska, jsou to partyzánské akce či úvahy ohledně odstranění Koněvovy sochy či vztyčení pomníčku vlasovcům, kteří se na jaře 1945 obrátili proti nacistům a padli při osvobození Prahy. Ne že by překrucovaly historii, ale ty myšlenky i jejich jurodiví nositelé nahrávají těm, kteří rusko-české pnutí vykládají jako spor vyhrocovaný šílenci. Pak se snadno vytváří obraz spirály, kterou vytáčejí provokatéři „z obou stran sporu“, jak se s oblibou říká.

Právě toto je matoucí a odvádí od jádra věci, které se až tak moc nemění. Často se říká, že Ruská federace je jiný stát než Sovětský svaz, jenž vedl invazi v srpnu 1968. Ale slova z nynější reakce Moskvy („neochota otočit tuto stránku dějin“) působí jako od Brežněvovy garnitury. Prostě garnitury, ať už ji vede kdokoliv, která má svůj kánon a vnucuje ho i těm, jejichž zkušenost mu odporuje. Kdepak, to nejsou šílenci, ale cílevědomí politici.

LN, 20.12.2019