Dvě mladé Češky, Antonie Chrástecká a Hana Humpálová, zmizely v Pákistánu. Putovaly Balúčistánem, tam se jich zmocnila ozbrojená parta a od té doby o nich nic nevíme. Případ vyvolal velkou pozornost. Také mám starost o osud dvou sympatických děvčat, která se vydala do světa a narazila na jeho smrtelné nebezpečí. Zvláštní věc: v posledních deseti letech potkávám mladé Češky na exotických cestách. Jednu takovou poutnici jsme s manželkou potkali v barmském Baganu. Cestovala sama. Usmyslela si, že vykoná cestu kolem světa. Vydala se směrem východním.

"Asie je bezpečnější. Tady se naučím, jak cestovat, a pak to půjde samo," svěřila se nám. Moc jí přejeme, aby jí to vyšlo, ještě asi někde ve světě putuje. V rozhlase občas slyším pořad věnovaný cestování. Taky cestuju, ale proti těm, co vystupují v tom pořadu, jsem naprosto trapný paďour. Cesta kolem světa jen tak s batůžkem, to je úžasné. Autostopem přes Ugandu, skvělé. Vypravit se s rybáři kolem Bornea, fascinující. Moc to těm podnikavým lidem přeju. A vzpomínám na to, jak jsme rokovali se spolužáky: Kdyby to tak bylo možné, jet aspoň do Polska! Když mi bylo patnáct, v Polsku jsem s rodiči byl. Poprvé v cizině. Ve škole jsem pak byl bílá vrána. Někteří obdivovali, jiní záviděli. Tak tohle je pryč a chválabohu za to.

Což neznamená, že by svět přestal být nebezpečný. Naprosto nechci někoho od cestování zrazovat. Byla by to několikanásobná pitomost, protože zrazování je sama o sobě hloupá činnost a nikdo by se odradit nedal. Nicméně připomínám, že to zas není taková legrace, jako když posloucháme v rádiu poutavé vypravování holčiny, která přejela na korbě náklaďáku půlku Konga. Na svých cestách jsem nebezpečného nezažil pranic. Ale náznaky byly. Nejvíc mi zatrnulo, když na takzvané dálnici v Jihoafrické republice najednou kde nic tu nic přijely dva náklaďáky plné otrhaných chlapíků se samopaly v rukou. Chlapíci seskákali, obsadili budovy dálničního mýta a já na to koukal a říkal jsem si: Je to tady.

Ano, takhle nějak to začíná, zčistajasna se to strhne, bez varování. Hubení sebevědomí chlapíci, v rukou kalašnikovy s brynýrováním oblýskaným na hranách, na zásobníku lepicí páskou přilepený ještě jeden, protože při kadenci šesti set ran za minutu ten zásobník na třicet patron dlouho nevydrží, tak to známe z fotek a televizního zpravodajství. Najednou to máte před očima.

Tenkrát se nestalo nic, a tudíž se o naší výpravě nemuselo psát v novinách a náš pan prezident nemusel jihoafrickému panu prezidentovi psát epištolu. Čert ví, co se to tam dělo. Ale připomínka to byla, že klid není zaručená hodnota a že se stát může cokoli.

Poučení z toho neplyne žádné, a už vůbec ne poučení toho druhu, jako seďte doma na zadku a nikam nejezděte. Jenom je možná užitečná určitá pokora pramenící z vědomí, že bezpečí nikdy není stoprocentní. Nikde.

Koneckonců na cestách mě okradli jen jednou. Bylo to loni v Budapešti na lavičce v parku, ukradli mi foťák. A na ty dvě dívky mysleme. Kéž by jim to pomohlo.

LN, 25.3.2013