V den, kdy mně bylo deset let, tedy pátého máje 1945, jsem dostal k narozeninám Pražské povstání. Na Starém Městě se tehdy zase jednou stavěly barikády a táta, který se nedávno vrátil z Osvětimi, si vůbec nebyl jistý, že i tohle přežijeme.

Ale měli jsme štěstí a na moment se dokonce zdálo, že se Evropa ze všeho už konečně poučila. Chvíli to sice trvalo, ale začátkem tohoto století si na mém rodném kontinentě uvědomovali, že to takhle dál nejde, že je tady sice tenhle celkem maličkej světadíl, který je ale nesmírně bohatý co do kultury, tradice a, abychom to řekli hezky česky, že teď už konečně nabyli toho patřičného know how, tedy jak na to, aby se tu furt neválčilo.

Ale jak se časy mění! Naopak dnes, kdy jsme už hluboce v tom jednadvacátém století, se zase zdá, že jsme se my fandové spojené Evropy zase jednou pěkně přepočítali. To už tu ovšem bylo několikrát: za dob Římanů, v době Karla Velikého, Napoleona a i jiných výtečníků se ten samý problém snažili řešit jinak než demokraticky. A v tom byl patrně ten háček, alespoň tak jsme uvažovali my, idealisté.

Začátkem jednadvacátého století se však na to šlo pěkně od lesa, tedy z civilizovaného západu směrem na východ. S výjimkou ovšem poněkud přecivilizované Británie, které za světových válek bylo dvakrát silně puštěno žilou, navzdory tomu však za tou svou malou louži měla stále pocit bezpečí. Ovšem jen za předpokladu, že se do těch evropských záležitostí nebude příliš vměšovat.

Problémy s tím evropským sjednocováním se v různých podobách projevují v každém století. „Co se vypůjčí, to se vrací, vrať nám civilizaci,“ pěli V+W na začátku té Druhé světové na adresu USA, ovšem dnes už se Evropané musí spoléhat sami na sebe. Zdá se, že ta nedávná řecká krize sice už jaksi pominula, ale je tu ta britská a může se stát, že už za několik dní tu bude i ta francouzská.

Na východě si už zase brousí zuby pan Putin a v důsledku toho se některé státy v jeho sousedství mírně fašizují. Jak se praví v jednom americkém vtipu, „takovou deja vu jsem tu už viděl“.

Pak je tu taky to Turecko. Navzdory tomu, že zeměpisně i jinak jen jeho maličká část je součástí tohoto kontinentu, i já se svým stárnoucím mozkem se pamatuji, jak se ještě před nedávnem vážně mluvilo o jeho přidružení k Evropské unii. Ovšem s vítězstvím Erdoganova referenda a po soustavném masovém zatýkání jeho soupeřů se veškeré takové pohádky náhle vytratily z programu.

Takže když vše shrneme v jakousi současnou evropskou pohlednici, uvidíme, že se dnes už na ni s těmi istanbulskými mešitami nijak vážně nepočítá. Navíc ta naše poválečná, celkem idealistická generace pomalu vymírá a ti, co přicházejí po nás, prý vědí lépe jak na to.

Takže přeju hodně zdaru a zároveň se dost těším na to, že už tady na tu budoucí evropskou sklizeň tentokrát asi nebudu!

(... a pak se říká, že chybama se člověk učí.)