Teď působí bouře v Paříži roku 1968 až nostalgicky

Daniel Cohn-Bendit zůstává pro mnohé hrdinou studentských bouří v květnové Paříži roku 1968. Jistá generace si pamatuje, že pražské jaro mělo své protějšky včetně pařížského jara. Ale vést analogie mezi progresivními studenty roku 1968 a roku 2018? To si netroufá ani sám Cohn-Bendit v rozhovoru v LN. Ač právě včera to bylo 50 let, co studenti obsadili Sorbonnu a začali zápasit s policií.

Na pohled se zdá, že styčné body tu jsou. V roce 1968 studenti rozhodovali o ideovém zaměření škol, ba z nich vyhazovali „reakční“ akademiky. Ano, právě tyto zážitky změnily reformního teologa Josepha Ratzingera v konzervativce, jenž se pak stal papežem Benediktem XVI. I dnes se na jistých západních univerzitách ostrakizují názorově nepatřiční. Pokrokoví studenti v USA se nestyděli házet kameny na sociologa Charlese Murrayho (74). Britští akademici i studenti odmítají přednášející z Izraele. Ale jistý zásadní posun tu je.

Před 50 lety studenti na Západě zápolili se skutečně konzervativními establishmenty. S de Gaullovým ve Francii, Johnsonovým v USA (ač demokrat, vedl válku ve Vietnamu), Kiesingerovým ve Spolkové republice (jediný kancléř se skvrnou bývalého člena NSDAP). Pokrokoví studenti měli své skutečné protivníky. Dnes už je nemají, neboť establishmenty univerzit stojí za nimi, a tak si protivníky vytvářejí sami. Loni v Berkeley demonstrativně pálili transparent „svoboda slova“. Ta – coby možný nástroj šíření nenávisti – je jim nepřítelem.

Heslo Paříže z května 1968 znělo „všechnu moc imaginaci“ a mířilo k polemice, střetům, debatě. Dnešní heslo zní „všechnu moc konformitě“ a míří k potlačení polemiky, střetů, debaty. Jak už loni psal Nicolas Kristof v New York Times: Voltairův model „nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu hájit vaše právo to říkat“ je vytěsňován stylem „nesouhlasím s tím, co říkáte, tak držte hubu“. Nabízí se vlastně jen jedna otázka: proč se těm radikálům říká liberálové?

LN, 4.5.2018