Zatímco mezi Izraelem a Hamásem panuje už dvanácté příměří, objevuje se stále více zpráv o metodách boje tohoto teroristického hnutí. Zahraniční novináři, kteří o konfliktu psali v Gaze, teprve po svém odjezdu odhalili, do jaké míry Hamás používal civilisty jako lidské štíty a jak přistupoval k zástupcům mezinárodních médií, kteří na to chtěli poukázat.

Kdykoli zdokumentovali případy, že ozbrojenci odpalují rakety z blízkosti škol, mešit, nemocnic, hotelů a dalších civilních objektů nebo bojují v civilním či ženském oděvu, byli vyslýcháni a zastrašováni. Mnoho jich proto své zprávy raději nezveřejnilo. Hamás jim také bránil v přístupu na strategická místa, například do nemocnice Šífa, v jejímž podzemí se nacházelo velitelské středisko a kde se celých 50 dní konfliktu skrývali nejvyšší představitelé hnutí.

Fotografové a kameramani směli zveřejnit jen záběry, které se Hamásu hodily jako protiizraelská propaganda, jak dosvědčil například Nick Casey z Washington Postu. Korespondent francouzského listu Libération po svém návratu z Gazy vylíčil, jak v Šífě objevil velitele v civilních šatech s vysílačkami a byl okamžitě zadržen a vyslýchán, přičemž musel vyprázdnit kapsy, zout boty a sundat pásek. Francouzský novinář palestinského původu, který nechtěl zveřejnit jméno, protože má v Gaze příbuzné, byl opakovaně tázán, zda nepíše pro Izrael, a nakonec byl vyhoštěn. Řadě fotoreportérů Hamás zabavil nebo rozbil kamery a fotoaparáty, když fotili, co neměli. Nesměli ani natočit demonstraci proti Hamásu, kde ozbrojenci zastřelili nejméně 20 protestujících.

Odpalování raket z místa u hotelu zahraničních novinářů uprostřed obytné čtvrti v Gaze se podařilo tajně natočit štábu indické televize NDTV:

a francouzská televize France 24 zase odvysílala záběry odpalovací rampy asi 300 metrů od budovy OSN jasně označené vlajkou. Italská novinářka Gabriele Barbati popsala, jak špatně odpálená raketa Hamásu zabila několik gazanských dětí. Oběti podobných nehod, jichž nebylo málo, pak Hamás připsal izraelským náletům. Mnoho reportérů přiznalo, že se o těchto věcech nezmínili, protože se báli o život – jakmile na něco takového namířili kameru nebo fotoaparát, ozbrojenci po nich začali střílet.

Reportéra Washington Postu Sudarsana Raghavana zase Hamás zavedl do mešity vybombardované Izraelem, ale podle něj bylo místo očividně naaranžované, aby vypadalo víc zničené. Izrael na mešity útočil, když se v nich nacházela skladiště zbraní, odpalovací rampy nebo vchody do tunelů vedoucích na izraelské území. K odpalování raket Hamás používal i kostely, jak televizi CBN osobně ukázal arcibiskup Alexios. Podle statistiky izraelské armády vypálil Hamás jen do poloviny srpna 600 z 3300 střel z civilních objektů – přes 260 ze škol, 130 z hřbitovů, 160 z budov náboženských institucí a přes 50 z nemocnic.

Četná svědectví přiměla organizaci zastřešující zahraniční novináře v Izraeli a na palestinských územích Foreign Press Association k ostrému odsouzení Hamásu za vměšování do novinářské práce. Na její kritiku pak reagovala mluvčí hnutí Isra Mudallál, která připustila, že Hamás novináře opravdu omezoval – podle ní však jen ty, kteří nepracovali „profesionálně“; tedy referovali o něčem, co Hamásu škodí. Mluvčí dokonce upřesnila, že šlo hlavně o novináře, kteří ukazovali odpalování raket. Podle ní měli psát o „násilí a destrukci, kterou působí izraelská okupační armáda“. Připomeňme, že izraelská okupace Gazy skončila v roce 2005.

Kromě obvyklého zkreslování počtu obětí izraelských náletů je třeba se rovněž zmínit o chování Hamásu vůči vlastnímu obyvatelstvu – veřejně popravoval údajné proizraelské informátory, jichž bylo zavražděno několik desítek; odrazoval či zdržoval civilisty od odchodu z objektů, které chtěl Izrael bombardovat a upozornil na to Gazany telefonem nebo letáky; nebo držel potenciální odpůrce z hnutí Fatah v domácím vězení a střílel po nich, když se pokusili vyjít z domu.

Samostatnou kapitolou, která vyvolává přinejmenším údiv, je počínání Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky v Gaze. Během první fáze konfliktu se třikrát našly rakety Hamásu uskladněné v jeho objektech. Přesto OSN v některých z nich ubytovala civilisty. Úřad nad nálezem pokaždé vyjádřil „znepokojení“, ale ve všech případech zbraně vrátil „představitelům palestinské vlády národní jednoty“. Ta sice letos skutečně formálně vznikla, ale Hamás jí v Gaze dodnes nedovolil vládnout. OSN tak zbraně vrátila teroristickému režimu, který je pravděpodobně obratem odpálil na Izrael.

Známý americký právník Alan Dershowitz si rovněž povšiml, že ačkoli je v pásmu Gazy řada relativně velkých neobydlených ploch, Hamás z nich rakety neodpaluje a dává přednost hustě obydleným městům; a OSN na nich nezřizuje útočiště pro lidi bez střechy nad hlavou a nabízí jim přístřeší v městských objektech. Kdyby zřídila stanové tábory na venkově, počet civilních obětí by byl výrazně nižší. Další otázka zní, proč OSN Hamásu dovolí odpalovat rakety z blízkosti svých objektů.

Opravdovou perlu pak vyřkla tradičně protiizraelská vysoká komisařka OSN pro lidská práva Navi Pillay – nepřímo odsoudila Izrael za to, že si za miliardy dolarů vybudoval lapač raket Železná klenba, jenž zachránil stovky životů. „Gazané takovou ochranu neměli,“ prohlásila vyčítavě. Hamásu se však nezeptala, proč věnoval miliony dolarů na zbrojení a budování útočných tunelů místo na ochranu civilistů.