V posledních týdnech parkují francouzští řidiči kde chtějí a zásadně neplatí pokuty. Spoléhají na tradiční amnestii po prezidentských volbách. Pro francouzského prezidenta je to maličkost; má více pravomocí než německý kancléř či britský premiér. Francouzský prezident je republikánský monarcha.

Tradiční rebelantství jeho poddaných uspokojili v prvním kole tři trockističtí kandidáti; dvaatřicetiletý pošťák a trockista Becansenot dokonce zopakoval svůj minulý čtyřprocentní úspěch. Šéfka komunistické strany Buffetová to dotáhla skoro na dvě procenta a deklasovala přitom téměř o půl procenta kandidátku zelených Voynetovou a vůdce hnutí lovců a rybářů Nihouse. A již dosti excesů. Dva vážnější kandidáti Jean-Marie Le Pen a Francois Bayrou jsou zajímaví již jen tím, kdo zdědí jejich přívržence - Ségolène Royalová nebo Nicolas Sarkozy.

Ve druhém kole mají Francouzi možnost opravdové volby - totiž mezi ženou a mužem. Programové rozdíly jsou podstatně menší a přirozené francouzské zájmy platí stejnou měrou pro každého obyvatele Elysejského paláce. Oba kandidáti si toho jsou vědomi a chtějí bránit Francii před negativními vlivy světového hospodářství; Sarkozy chce „zmoralizovat finanční kapitalismus“ a Royalová „nastolit spravedlivá pravidla globalizace“. Každý z nich by z Elysejského paláce masivně podporoval další expanzi francouzských firem do zahraničí a úporně bránil prosakování globalizačních vlivů domů. Royalová kritizuje „nespoutaný liberalismus“ a Sarkozy „nepoctivou globální soutěž“.

Ke konstantám francouzské politiky, pod taktovkou kohokoliv, bude patřit i přetahování o první evropské housle s Německem. EU přitom pro Francii byla a zůstane pouze nástroj, nikoliv cíl. Paříž má již od Napoleona zálibu ve velkoplošných mocenských uspořádáních evropské politiky, ale jen pokud v nich má hlavní slovo. Chiracův nástupce tak bude muset řešit novou situaci: Vyrovnávat periferní pozici země v rozšířené Evropské unii. No a samozřejmě že bude nový vládce hýčkat francouzské speciality a slabůstky: nadprůměrný význam zemědělství, silnou roli státu v hospodářství, antiamerikanismus a hlavně víru v jedinečné historické poslání Francie.

Kdybych já měl volit mezi oběma kandidáty, vybral bych si přirozeně Ségolène Royalovou - ale ne jako prezidentku. Má sice ideální jméno, ale Sarkozy je daleko přesvědčivější osobnost. Král (a zejména ten volený) musí mít charisma a vyzařovat sílu, vynucovat si respekt a být i trochu hrozivý. Nicolas Sarkozy má obrovskou energii a vůli k moci, má elán a esprit. Francouzi si proto zvolí krále, ne královnu.

(psáno pro Týden)