27.2.2021 | Svátek má Alexandr


FRANCIE: Colleville sur Mer

24.9.2008

Jak známo a jak nás každý antiamerikanista a levičák poučí, Američané bojují za své imperialistické zájmy a ropu, důkazem toho jsou i jejich útoky na Afghánistán a Irák. Ti znalejší historie vám připomenou Koreu, Vietnam a Grenadu, například. Tomu přece nevěříte sám, když jsem namítl, že bojovali i za jiné hodnoty, řekl mi jeden z nich. Kdysi někteří, byl mezi nimi i Adolf Hitler, se domnívali, že Američané vůbec nejsou schopni bojovat. Jak by se také změkčilí paranoici hygieny, kteří se musí stále sprchovat a stříkat deodoranty, mohli pustit do nějakého boje a Omaha Beachvydržet útrapy s tím spojené. A přece to dokázali. Dokonce tak, že bez nich by Evropa byla nacistická nebo bolševická. Ale to je přece dávno a vzpomínat na jejich pomoc ve světových válkách by pro mnohé bylo vzpomínkou na středověk. A přece jsou některá místa, která ke vzpomínání nabádají. Nejsou poznamenaná časem, zarostlá kopřivami, trávou nebo bodláčím. Kde se náhrobky nehroutí a listí netlí na zemi. Kde zastřižený zelený trávník, upravenost a čistota vyvolávají dojem golfového hřiště a místa pro odpočinek jen bohatých. Genius loci místa, o kterém chci psát, však nespočívá ve vyvolenosti pro některé, spíše v povolanosti těch, kteří do daleké, neznámé země za oceánem šli bojovat za hodnoty, pro které jejich vlast vznikla a o kterých se učili ve škole. Za hodnoty svobody a demokracie.

Kusem takové země je i největší americký vojenský hřbitov z II. světové války umístěný vedle nejkrvavějšího místa spojenecké invaze do Normandie – pláže Omaha. Krycí jméno pláže si vysloužilo přezdívku „Bloody“ – krvavá, krvácející jako připomínku toho nejtěžšího místa vylodění. Právě na tomto místě bylo 6. června 1944 v 6.30 hodin moře rozbouřené natolik, že tanky Sherman upravené tak, aby mohly plout, nemohly „vyjet z moře“ a tuny železa klesly ke dnu. Muži trpící mořskou nemocí museli plavat ke břehu mezi kulkami unášeni silnými mořskými proudy, neboť byli vysazeni příliš daleko od břehu. Na souši ruční zbraně selhávaly. Jakkoli je to neuvěřitelné, pomoc přišla z české strany. Na pobřeží a ještě i ve vodě za přílivu, byly rozmístěni proslulí „ježci“, zkřížené ocelové traverzy, které sem nechal Rommel přivézt z českého pohraničního opevnění, kde měly zastavit německé tanky. Teď, a jak to dokumentují známé záběry slavného válečného fotoreportéra Roberta Capy, poskytují ochranu prvním spojeneckým vojákům, kteří se snaží dostat na pobřeží. Na dalších plážích Utah, Gold, Juno, Sword bylo moře klidnější a američtí, britští a kanadští vojáci se kryjí za postupujícími Shermany. I tak jsou snadným cílem pro německé kulomety schované v betonových bunkrech, které přežily i bombardování.

Hřbitov tak dnes připomíná cenu, která musela být zaplacena za svobodu Evropy, kterou však nezaplatila sama kontinentální Evropa, ale převážně státy za oceánem a Británie za kanálem. Cena byla vysoká – desetitisíce mladých mužů a stovky stejně mladých žen, z nichž se mnozí ani nestačili zamilovat.

„Normandský americký hřbitov a pomník“, jak zní jeho oficiální název, tehdy místo výbuchů a palby, je dnes zahradou klidu a ticha. Pod bělostnými kříži či Davidovými hvězdami z italského mramoru a dokonale střiženým trávníkem zde odpočívá 9 382 amerických vojáků a 4 vojákyně; 307 z nich nebylo nikdy identifikováno a na jejich náhrobcích stojí prozaické „Know but to God“ či „Connu seulement de Dieu“– znám pouze Bohu. Mnoho mrtvých však nad sebou nenese žádné náhrobní kameny, jsou to ti, jež pohltilo moře, uhořeli, byli zahrabáni ve spěchu a již znovu nenalezeni. Ale ani oni nezůstávají zapomenuti. Jejich jména jsou vytesána na pietních deskách umístěných v zahradě pohřešovaných. Omaha Beach cemetery 2Seřazené desky jedna vedle druhé před památníkem vytvořily půlkruh. Za jmény je vždy uvedena hodnost, útvar a stát, ze kterého padlí pocházeli; celkem bylo vytesáno 1 557 jmen. 14 000 mrtvých bylo na žádost rodin exhumováno a vráceno zpět do vlasti. Mnozí vojáci, kteří položili život za zemi, o které někteří nevěděli, ani kde leží, byli dobrovolníci. Nikdo je nenutil bojovat a pomáhat nejen Francii, ale celé okupované Evropě od války, která nebyla jejich, jak v té době tvrdilo hnutí izolacionistů. V 33 případech spí pod náhrobky vedle sebe bratři a bok po boku tu odpočívají i otcové se svými syny z celých Spojených států. V bloku D, řadě 28, hrobě 45 leží generál Theodore Roosevelt, synovec prezidenta Spojených států amerických, odpočívajíc vedle svého bratra Quentina, sestřeleného pilota.

Francie prokázala úctu a vděčnost odvaze těchto mužů, když postoupila 70 hektarů půdy Spojeným státům, aby zde mohly vybudovat v roce 1956 pietní místo z dosud provizorních hřbitovů zřízených blízko Colleville sur Mer. Dále dohodou z roku 1947 osvobodila Ameriku od placení poplatků a daní a dohled nad hřbitovem svěřila výhradně řediteli s americkým občanstvím. Nikdo ze zdejších lidí neprotestoval, a ani neprotestuje, nedemonstruje, že nejen nad tímto územím, ale i nad ostatními 5 stálými hřbitovy zřízenými pro americké vojáky vykonávají pravomoci sami Američané. Občané Francie stále pociťují vděčnost těm, kteří jim pomohli žít zase svobodným životem.

Dnešní podobu posvátnému místu v Colleville sur Mer vtiskli architekti z Philadelphie - Harbenson, Livigston a Larson. Hřbitov se skládá z několika částí: v podzemí je kino, kde mrtvé vojáky nahoře je možno ještě vidět, jak živí ukazují prsty „V“ ve výsadkových člunech. Poté se přechází do již zmiňované zahrady zmizelých. Samotný památník, umístěný za touto zahradou, byl postaven z vápence přivezeného z města Vaurion. Žulové schody vedoucí k památníku byly dovezeny z Velké Británie. Pod 2 arkádami se nacházejí mapy zachycující válečnou situaci dne 6. června 1944, námořní, pozemní i letecké operace. Obrovské mapy též zachycují vojenské operace v celé západní Evropě, právě od vylodění až do 8. května 1945, oficiálního vyhlášení konce války. Uprostřed pomníku se k nebi tyčí 7 metrů vysoká bronzová socha znázorňující Ameriku v podobě mladého hocha natočeného čelem k alejím, kde jsou v řadě vyrovnány náhrobní kameny. Kolem jeho podstavce čteme, „Mine eyes have seen the glory of the coming of the Lord“ – (Moje oči vidí přicházet božskou slávu). Ke světlu má též mrtvé hrdiny provázet kaple stojící uprostřed stále zelených polí. Kaple se stropem z modré mozaiky znázorňující boj a za pomoci andělů návrat věčného míru.

Les bílých křížů je znám především z filmu „Zachraňte vojína Ryana“, který vypráví příběh čtyř Nilandovic synů. Steven Spielberg, v hlavní roli s Omaha Beach cemetery 3Tomem Hanksem, se tak pokusil dát hold všem hrdinům a jejich rodinám. Právě dva z oněch synů leží v bloku F, třetí bojoval v Pacifiku a ve dnech 6. – 7. června, co padli jeho bratři, začal být pohřešován i on. Čtvrtý přežil a vrátil se zpět domů k matce. Teprve před těmi kříži pocítí člověk absurditu argumentů některých odpůrců radaru a těch, kteří se obávají, že tam, kam šlápne noha amerického vojáka, tam Američané už zůstanou. Tím spíše že ti, kteří přežili vylodění, neleží jen na tomto hřbitově, ale na desítkách dalších amerických vojenských hřbitovů ve Francii, Holandsku, Belgii nebo v Lucembursku.

Laciný argument, namítne leckterý z odpůrců „amerického imperialismu“ - hřbitovem a hřbitovní nostalgií. Padli přece i jiní. Nešli sem dobrovolně, poslali je ti, kteří z toho měli, copak Amerika na druhé světové válce nezbohatla? Jasně, zbohatla, životní úroveň v USA šla po válce prudce nahoru. Válka totiž roztočila kola průmyslu a celé ekonomiky, když Amerika zásobovala vším potřebným všechny odpůrce Hitlera. Divím se, že ještě nikdo z nesmiřitelných odpůrců státu pruhů a hvězd nepřišel s argumentem, že ti vypočítaví Američané, nebo jejich politici, druhou světovou válku úmyslně vyvolali, aby si Amerika pomohla. Snad jen jeden malý rozdíl tu je. Američané toho o Evropě, která se skládá z tolika malých států, ve kterých se mluví různými jazyky, málo vědí – stejně jako většina Evropanů neví např. v jakém americkém státě se nachází hlavní město Washington, nebo jaké je hlavní město státu New York, nemluvě o dalších chytácích. Americké vojáky do Evropy jak v první světové válce, tak i ve druhé, stejně jako do jiných zemí poslali totiž ti politici, kteří nechtěli na válce „vydělat“. Vydělat a ušetřit miliardy dolarů na válečné účely a statisíce životů chtěli izolacionisté, ti politici, kteří v americké politice vždy představovali reakční směr, kteří trvali na tom, aby američtí chlapci zůstali doma a neumírali pro spory států a státečků na kontinentě, jejichž dějiny byly stálými dějinami válek. „Co je Američanům do Evropy,“ volal a platil své hnutí „America First“ multimiliardář William Randolph Hearst (zpodobněný jako „Občan Kane“ ve stejnojmenném filmu, který natočil Orson Welles)před II. světovou válkou. I F.D. Roosevelt vyhrál své volby již po nástupu Hitlera izolacionistickým argumentem, že americké hochy nenechá umírat v Evropě. Ale nakonec umírali a v Iráku a Afgháistánu umírají dodnes. Navzdory odporu izolacionistů v USA a „mírových aktivistů a pacifistů“ v Evropě, kteří v protestních stotisícových průvodech pochodovali Evropou při vypuknutí posledních „amerických válek“.

„Ami go home“ bylo oblíbené heslo sověty placených bojovníků za mír. V době, kdy Pavel Kohout ještě neprozřel a nehájil Ameriku proti těm, kteří jsou dnes tam, kde on před lety padesáti, se v prvomájových průvodech volalo: „Ameriku hrůza jímá, za námi je rudá Čína.“ Nevím, jak se to stalo, že v naší třídě na střední škole počátkem 60. let byli samí antikomunisté. Možná, že někteří byli jen „nekomunisté“, ale tvářili se jako antikomunisté. Ale tehdy jsme takové rozlišení neznali. Abychom byli originální, měli jsme svoje heslo: „Na souši a na moři, porazíme agresoři.“ Soutěžili jsme, kdo v prvomájovém průvodu přerazí co nejvíce latěk a tyček od praporů. Komunistické parády, kam jsme se rádi nechali nahnat, byly pro nás recesí, kde jsme se mohli vyřádit. Tehdy jsem netušil, že až jednou budou komunisté poraženi, objeví se tolik nových bojovníků za naši svobodu a nezávislost, kterou americký radar a jeho obsluha mají ohrozit. Začínám si myslet, že Matěj Stropnický, Jan Tamáš a ti ostatní jsou stejní recesisté, jako my tenkrát, jen politicky opačného gardu. Jen vůči režimu se dá dělat ta opravdová sranda, ne?

Jezdím rád do Normandie. I když je to jediný francouzský region, kde nejsou vinice. Zato jabloňové sady a z nich pak v lahvích cidre, pommeau a calvados. Jablečný alkoholický mošt, jablečný likér a slavná pálenka. Jedu vždy až na pobřeží, kde jsou válečná musea, tanky, děla a na křižovatkách ukazatele „D-Day Le choc“. Tentokráte jsem si v Arromanches koupil sadu nábojů do tehdy používaných pěchotních zbraní na obou válčících stranách, další literaturu o vylodění a jako suvenýry - kompas a cvakátko z výzbroje amerických parašutistů. To cvakátko, které jsem měl jako zelenou žabičku - hračku v dětství. Plíšek na plíšku, zmačknete a cvaknete. Tak v noci cvakali za bocage schovaní parašutisté, kterých za pobřežím po půlnoci v invazní den seskočilo na 20 000. Bocage je živý rostlinný plot, husté křoví, které rozděluje pozemkové parcely v Normandii. Kdo byl za ním, nevěděl v noci, ani ve dne, kdo je na druhé straně. Proto se cvakalo a pak nestřílelo, nebo střílelo.

Nevím, kolik odpůrců radaru bylo v Normandii na místech vylodění. Možná, že kdyby navštívili hřbitov v Colleville, tak by jim přestal vadit americký Omaha Beach cemetery 1mini-výsadek u nás - americký radar. Může přispět k tomu, aby se jednou nemuseli dohadovat izolacionisté s militanty, jestli do toho půjdou nebo ne. Tisíce z těch, co pak šli, zde spí svůj věčný sen.

Možná mě minulost příliš poznamenala. Vždy budu na druhé straně, než jsou komunisté, levičáci a ti, co jsou proti Americe za každou cenu. Antiamerikanismus je ideologie, k níž přidali mnoho sami Američané a Amerika. Ten, kdo ji navštíví, stejně jako ten, kdo v ní žije, může a bude kritizovat mnoho věcí. Stejně tak jako mnohé z její politiky, přesněji amerických politiků, kteří jsou v dané době u moci. Bush je ale jen mikročástečka Ameriky, po něm přijdou jiní prezidenti a s nimi i jiné politiky. Ne nadarmo angličtina na rozdíl od češtiny rozlišuje slova policy a politics. Konečně paní Coolidge – Hašková, sekretářka několika amerických prezidentů, to řekla výstižně: „Ameriku by měl kritizovat jen ten, kdo umí anglicky a v Americe byl.“

Nechci být soudcem amerických válek. Dovedu si představit, jak se na mě vrhnou antiamerikanisté, kteří mi vyčtou vyvražďování indiánů. To ale nebyla „policy“ americké vlády, ale počínání nových kolonistů z Evropy, kteří táhli na západ. Velký Bílý otec ve Washingtonu ale porušil řadu smluv a nebýt toho, mohl dnes být v Americe největší indiánský skanzen na světě. Desetitisíce indiánů a statisíce bisonů by byli úžasnou podívanou pro evropské turisty, kteří by se ve vláčcích projížděli středozápadem a západem Ameriky. Amerika vedla „koloniální“ válku proti Mexiku, ze které ale nevzešly nové kolonie, ale nové americké státy - Nové Mexiko, Arizona, Texas a Kalifornie. Měla-li tam zůstat stejná bída jako v Mexiku, je otázka, na kterou si netroufám odpovědět.

Ve Francii se však vylodit měli a také to udělali. Poprvé s Pershingem, podruhé s Eisenhowerem. Tisíce z nich neochutnali ani cidr, ani calvados, jen slanou a krvavou mořskou vodu nebo písek pláže. Ti, kteří se dostali přes krvavou pláž Omaha, už mohli ochutnávat lepší pití. Vyprávěl mi o nich jeden normandský „calvadista“, když mě pozval na „degustation“ do svého sklepa. Namazali se, a pak tady jeden vystřelil dávku. Tamhle, co jsou ty díry. Těch 9382 vojáků, co leží v Colleville, se ale k francouzskému vínu nedostali, protože zůstali v Normandii. Teprve ti, co se z Normandie probili dál, pokud nepadli před ochutnávkou v dalším regionu, mohli koštovat různá vína až k naší slivovici.

Zahrady vzpomínek, jak se často nazývají souhrnně všechny vojenské hřbitovy v celé Francii, se snaží působit i výchovně na mladou generaci a přiblížit jim, čím prošla jejich země a že ani oni nesmí zapomenout na oběti, které musely být přineseny. Právě zde v Normandii, 6. června 10 minut po půlnoci začala cesta svobody, která vedla i do našich končin. Naše země nemá krásně upravené hřbitovy v podobě parků, nemůžeme se projít mezi tisícemi křížů padlých hrdinů a z nich si přečíst jejich jména, přesto i my bychom neměli zapomenout. Ti, kteří se snaží pohanit odvahu mužů a žen jen kvůli tomu, že pocházejí z nejmocnější země světa, by se měli také projít mezi nekončícími bílými řadami křížů. Snad by poté pochopili cenu svobody, díky které Evropa existuje a která jim umožňuje, aby dnes mohli demonstrovat svůj vzdor vůči Americe. Jeďte do Colleville sur Mer, pane Stropnický a Tamáši.

Tam, kde u modrého moře a žluté pláže svítí bílé kříže na zeleném koberci, tam lze asi nejlépe porozumět slovům bývalého amerického státního tajemníka Colina Powela, který na otázku arcibiskupa z Canterbury, zdali americké plány s Irákem nejsou příkladem, že Spojené státy chtějí budovat své impérium, odpověděl: „ Over the years, the United States has sent many of its young men and women in to great peril to fight for freedom beyond our borders. The only amount of land we have asked over for in return, is enough tu bury those that dit not return.“ (V průběhu času poslaly Spojené státy mnoho ze svých nejlepších mladých mužů a žen do nebezpečí boje za svobodu mimo své hranice. Jediné území, o něž jsme výměnou požádali, bylo to, kam pohřbít mrtvé, kteří se nevrátili.)

Omaha Beach map

Lucie Petránková, Milan Hulík


Bizarní zážitky z těhotenství: Vůně hlíny, hlava v oblacích a neodolatelná chuť na molitan
Bizarní zážitky z těhotenství: Vůně hlíny, hlava v oblacích a neodolatelná chuť na molitan

Těhotenství přináší hodně zajímavých situací a stavů, které jsou jiné než obvykle. Máte chuť na jídlo, které jste předtím nemohla ani vidět,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.