Ne, vážně se mi nechce psát o českém politickém dění – když minulý týden dosahovalo vedro nebývalých vrcholů, nějak se mi to slilo dohromady se svéhlavostí českého hradního pána a musela jsem se opakovaně přesvědčovat, že to není zlovolný komplot světa proti mně, že to sužuje kdekoho. A že je koneckonců moje věc, kam se dívám. (Z okna mám vyhlídku na ne zrovna nádhernou, leč snesitelnou vížku, která ovšem v noci svítí a připomíná maják.)

Včera to bylo tři čtvrtě století, co vypuklo Varšavské povstání. Byla to velkolepá událost, dokonce jsem před lety psala, jak jsem přesvědčovala polského diplomata, že ho Poláci vyhráli. Popravdě řečeno byli poraženi, ale morální vítězství si rozhodně odnesli a Varšavské povstání je dodnes zdrojem polské pýchy, i když skeptičtější jazyky namítají, že bylo prohrané předem a zbytečně připravilo společnost o značnou část elit. Je to trochu podobné, jako když v českých debatách padá otázka, zda jsme se neměli o Mnichově bránit. Poláci se neptali…

Mám k Varšavskému povstání hluboký osobní vztah. Poprvé v životě jsem se dostala do Varšavy na samém začátku listopadu 1989. Jela jsem autobusem městem, pochopitelně jsem se dívala oknem ven a vrtalo mi hlavou, co je to za podivné velikánské ohnivé louže na chodnících. Vrtalo mi to hlavou natolik, že jsem vystoupila a šla jsem se na tu nejbližší podívat. Na chodníku hořely těsně vedle sebe stovky svíček, u zdi náruče květin a na zdi deska: „Toto místo je posvěceno krví Poláků…“ A seznam jmen padlých ve Varšavském povstání spjatých s tím místem. Těch desek jsou v centru Varšavy přinejmenším stovky a jmen je mnohem, mnohem víc než na deskách, které v Praze připomínají květnové povstání z roku 1945. Aby ne, Varšavské povstání trvalo dva měsíce…

Okamžitě jsem Varšavské povstání adoptovala do svých dějin. Můžete namítnout, že se odehrálo jinde než v zemi, v níž jsem se narodila a žiju, ale Ježíšek se taky nenarodil pod horou Říp ani v Pobrdí – myslím, že vztah k dějinným událostem je do značné míry věcí volby. A mě tenkrát ve Varšavě neoslnilo ani tolik to, jak byli Poláci stateční, kolik jich bojovalo a jak dlouho vydrželi vzdorovat mohutné přesile. Nejvíc ze všeho na mne zapůsobilo, jak obrovské množství lidí si to po tolika letech v úplně jiné situaci připomíná. Samozřejmě okolnosti přály tomu, aby na mne to povstání udělalo tak veliký dojem. Jednak to bylo na Dušičky, takže se slušelo a patřilo připomínat zesnulé, a jednak to byl první rok, kdy se Varšavské povstání v Polsku připomínalo i plně oficiálně. Komunisté předtím jeho připomínání nepřáli, i když ho v osmdesátých letech už nezakazovali, jako tomu bylo v letech padesátých, protože to nebylo ideologicky vhodné. Nebylo sice vysloveně protisovětské, ale trošku přece: vypuklo přece proto, aby město neosvobodila Rudá armáda, která už stála na břehu Visly. Poláci si chtěli vybojovat svobodu vlastními silami.

LN, 2.8.2019