Při oficiální návštěvě velvyslance jsme navštívili centrum vzdáleného jihoukrajinského regionu. Program začínal druhý dne ráno přijetím u gubernátora.

Přespali jsme ve vší slušnosti, ráno se pak na recepci odhlásil velvyslanec a jeho tajemník a poté skupina podnikatelů, která ho doprovázela (mimochodem, brát s sebou na oficiální návštěvy české podnikatele není vynález Klausův a vůbec ne Zemanův, ale byla to dávno před nimi běžná praxe). Já, protože jsem měl podnikatele na starosti, jsem se odhlašoval jako poslední. Mezitím se u paní recepční objevila uklízečka a cosi jí sdělovala. Na Ukrajině i v Rusku mají zvyk zděděný ze sovětských časů po hostech hned zkontrolovat pokoje. Stále se předpokládá, že mohou zmizet ručníky, záclony nebo noční stolek. Převzal jsem potvrzení, že pokoj byl již zaplacen (platí se zásadně předem), odevzdal klíče a měl se k odchodu.

„Počkejte!“ zarazila mě rázně recepční. „Vy jste nám ale v pokoji rozbil plafоn!“

„Cože?“

„Ano! Plafоn ve vašem pokoji je rozbitý.“ Byla to napohled přísná recepční a uklízečka stojící vedle ní na mě také hleděla bez slitování.

Neměl jsem nejmenší tušení, co jsem provedl, zato jsem začínal být nervózní ze zdržení. Venku čekal velvyslanec a autobus plný podnikatelů. Už jsme měli vyrazit. A tu jsem zmatený vyhrkl geniálně idiotskou a idiotsky geniální větu: „Paní recepční, jak jsem vám mohl rozbít plafon, když ani nevím, co to je!“ Logika byla – když o něčem nevím, co to je, nemohu to přece rozbít.

Snad jsem doufal, že ji takový argument přesvědčí, nebo co, ale nepřesvědčil. Naopak dala pokyn uklízečce a ta mě – jako odsouzence – vedla do mého bývalého pokoje. Na rozdíl od velvyslance a podnikatelů jsem měl pokoj stranou od nich, dole v přízemí. Aspoň to teď bylo blízko.

Tož, vejdeme do pokoje a uklízečka mě vede do sprchy. A tam na zemi, na kachličkách, leží stovky bílých skleněných střípků. Bylo to nepochybné: ten plafon byl původně stínidlem ve sprše a teď tam ležel rozbitý na cimprcampr. Zřítil se pár minut po tom, co jsem pokoj opustil.

Hleděli jsme mlčky na jeho zbytky. A pak na strop, kde stíníval teď stydlavě holou žárovku. Byl to hotel ze starých sovětských dob, takže ten slavný plafon musel být zavěšen ve výšce nějakých tří metrů. Nebyl myslitelný způsob, jak bych se k němu dostal, abych ho rozbíjel. Ani ze židle! Nehledě na to, proč bych to dělal. Ale fakta zůstala fakty: plafon místo žárovky teď pokrýval podlahu sprchy, jako by na ni nasněžilo.

Uklízečka beze slova vyrazila zpět k recepci, já dva kroky za ní a i z jejích zad se dalo vyčíst přísné spravedlivé uspokojení.

Uznal jsem plafon za rozbitý, s malou výhradou, že nechápu, jak se to mohlo stát. To byla chabá obrana a taky ji měly za vedlejší. Recepční začala cosi sepisovat a uklízečka ze mě nespouštěla oči. Popošel jsem k východu z hotelu. Na silnici, asi sto metrů od toho východu stál blikající vůz policie, velvyslancovo auto a podnikatelský autobus. Velvyslancův tajemník mě spatřil a začal si ťukat na hodinky. Pravda, do deseti minut jsme měli být u gubernátora. Recepční vyplnila papír a já jsem platil za plafon. Uvažoval jsem, jak je možné, že ten plafon tam visel nějakých třicet, čtyřicet let, aby spadl zrovna ve chvíli, kdy já vyjdu z toho pokoje – ale těsně před tím, než tam vešla uklízečka. Kdyby spadl o pět minut později, nic by se nedělo. Nebo kdyby spadl, když vcházela. To by ovšem na druhé straně bylo po bábě.

Placení zase uvízlo na drobných a teď zase neměla recepční nazpět a když jsem na tím chtěl mávnout rukou, ukázalo se, že s tím předpisy nepočítaly. Nakonec jsem přece jen s kopií účtu mohl vyrazit a rychle mířil k velvyslancově autu. Tajemník si znovu zaťukal na hodinky.

Ale v půli té dráhy k autu slyším křik a za mnou běží recepční a uklízečka, něco ječivě volají a recepční mává papírem v druhé ruce bankovky. V prvním momentu mě napadlo jim utéct – báby mě přece nedohoní. Ale nedalo se nic dělat. Doběhly mě s tím křikem a papírem a penězi. Všechno to sledoval velvyslanec s tajemníkem a autobus plný podnikatelů. Nikdo z nich samozřejmě neměl potuchy o tom, co se děje.

Začaly, jedna přes druhou ovšem, vysvětlovat, že došlo k omylu, strkaly mně zpátky peníze, recepční trhala protokol o rozbitém plafonu – a já jsem nic nechápal. Plafon přece rozbitý byl! Takže jsem jim peníze zase vracel zpátky a ony křičely, že ne, v žádném případě! Pak jsem teprve pochopil, že po mém odchodu mě identifikovaly jako člena delegace velvyslance, který právě jede k samotnému gubernátorovi! A někdo takový, jako člen delegace velvyslance přece nemůže rozbít plafon!

Nu, nasedl jsem konečně do auta, policejní siréna zahoukala a vyrazili jsme ke gubernátorovi. A pak se ke mně z předního sedadla obrátil velvyslanec, starší už, laskavý pán a řekl: „Václave, pročpak jsi prosím tě musel udělat takový skandál?“

Což ale byla zrovna jedna z těch otázek, na kterou není odpovědi.