Znovuotevření diskuse o evropské ústavě opět zdvihlo vášně na domácí politické scéně. Žel bez toho, že by někdo jasně a srozumitelně zkusil vysvětlit, proč zastává ten a nebo onen názor. Přitom to není až tak složité. Stačí připustit, že za vším jsou peníze. A tak se podívejme na ekonomické souvislosti integrace Evropy.

Otcové zakladatelé nikoli náhodou nezačali vytvářením společné evropské armády a stavěním společných evropských ambasád. Evropské společenství uhlí a oceli vycházelo z toho, že společný zájem na ekonomickém rozvoji regionu a propojení národních ekonomik je tou nejlepší prevencí proti mezinárodním sporům a konfliktům, a tak to také skvěle fungovalo.

Funguje to však tak stále? Je opravdu evropský trh společný a otevřený, jak chtěli zakladatelé? Velmi věcně a stručně to popsal na konferenci věnované přípravě na české předsednictví EU v Senátu minulý týden viceguvernér ČNB Miroslav Singer. Otevřený evropský trh zboží je fajn a Česko z něj masivně těží od okamžiku svého vstupu. Jenže výroby zboží v průmyslu vytvářejí jen třetinu jejího bohatství. Dvě třetiny vznikají ve službách, kde jsou národní dveře zemí EU stále přibouchnuty a loňská směrnice o liberalizaci trhu služeb je sice krokem vpřed, leč krokem velmi váhavým a příliš krátkým. Objektivně vzato, tak jak klesala váha průmyslu ve vyspělých ekonomikách, klesal fakticky i stupeň ekonomické integrace a zmíněná směrnice v tomto směru zásadní průlom nepřináší. Dezintegraci ekonomických procesů v Evropě potvrzuje i omezení pohybu pracovní síly, které trvá déle, než naši eurooptimisté čekali, a to přesto, že země, které nekladou pracovníkům z nových členských zemí žádné překážky, na tom evidentně vydělávají. O absurdním omezování pohybu kapitálu prostřednictvím vytváření tzv. národních šampionů z velkých koncernů, do nichž je pod politickými záminkami bráněno vstupu mezinárodních investorů, snad není nutné mluvit.

Kde skončila ta původní myšlenka, že přece nenechám svou vládu útočit na zemi, kde mám nejen obchodní partnery, ale především svůj vlastní kapitál?

Dnes se integrace ubírá evidentně zcela opačným, a tudíž i z hlediska evropských nadšenců nesprávným směrem. Po vytvoření společné měny, která je místem, kde se mění ekonomická integrace v politickou, nastaly očekávatelné problémy. Dlouhodobá existence eura nutně předpokládá i společnou rozpočtovou politiku, tedy spolupráci v citlivé politické oblasti. Hned v prvním testu největší Evropané selhali. Když Němci a Francouzi nebyli schopni plnit Pakt stability, tak ho prostě a jednoduše svou politickou vahou změnili podle svých potřeb. Celé roky existence společné měny bojuje jádro eurozony s hospodářskými potížemi. Vlády totiž nejsou schopny přizpůsobit svou domácí hospodářskou politiku té společné měnové.

Je třeba se ptát, k čemu má být evropská ústava a ta tolik potřebná společná zahraniční politika? K tomu, aby bruselští úředníci francouzského původu mohli blokovat jednání Světové obchodní organizace o liberalizaci zemědělského trhu v zájmu společné evropské zemědělské politiky? Té politiky, která právě nyní likviduje v Česku mezinárodně konkurenceschopný obor cukrovarnictví? K čemu potřebujeme omezení práva veta? K tomu, aby napodruhé vyšel záměr vinařských lobbistů prosadit celoevropské zvýšení daně na pivo, aby se trh s vínem rozšířil na úkor jejich severoevropských spoluobčanů?

Jistě potřebujeme společnou energetickou politiku, protože jde o bezpečnost členských zemí. Co ale dělat, když největší země unie učiní separátní dohodu s Ruskem a začne stavět baltský plynovod, který výrazně snižuje energetickou bezpečnost zemí EU ležících mezi Ruskem a Německem? Poláci to cítí hodně palčivě a křičí. Možná proto, že mají zkušenost s jiným německoruským paktem skoro sedmdesát let starým a ještě nezapomněli. Na rozdíl od nás.

V situaci, kdy propojení evropských ekonomik je ohrožováno národním protekcionismem a sobectvím největších členských zemí, kdy společné trhy nejsou tak společné, jak by měly být, je posilování politické integrace tlakem bruselských elit spíše ohrožováním jednoty Evropské unie než čímkoli jiným. Češi a Slováci by o tom mohli vědět hodně. Federální Československo přece nezaniklo kvůli nějakým nacionalistickým vášním, ale proto, že se politické zájmy Čechů a Slováků v určité chvíli rozešly. A to přesto, že hospodářská svázanost obou zemí byla nesrovnatelně vyšší, než je tomu dnes v EU.

LN, 12.2.2007

zástupce šéfredaktora Eura