Nigel Farage, Geert Wilders, Praví Finové... Poslední dobou přichází z Evropy jedna dobrá zpráva za druhou. Tedy dobrá pro ty, kteří spoléhají na svou vlastní hlavu, zkušenosti, um a kapsu – ne pro ty, co spoléhají na kapsy jiných a u kroků ve svém vlastním životě čekají na to, až jim je někdo jiný ukáže a nejlépe i zaplatí.

Evropská unie v současném pojetí nikdy nepřipustila diskusi o svém směřování, resp. připustila vždy jen takovou, která nevybočovala z dosavadního budovatelského směru. Jen taková pravidla „diskuse“ o dalším směřování jsou dokonce definována a povolena například v Lisabonské smlouvě, která tím oficiálně nepřipouští možnost jiných alternativ řízení a směřování EU než těch dosavadních. Nejinak tomu bylo a doposud je s přístupem jejích zastánců společných politik a nové evropské centralistické vlády. Každý, kdo tyto vize nesdílel, byl dehonestován, urážen, zesměšňován a jeho protiargumenty bagatelizovány. Právě takové chování má přitom téměř vždy za následek pád, neboť jednou pohár přeteče. V minulosti u obdobných svazů takový postup fungoval z jediného důvodu – lidé neměli mnoho příležitostí se dostávat k aktuálním informacím pomalu rychlostí blesku, sdílet je a distribuovat dál.

V historii lidského společenství to vždy fungovalo tak, že musela přijít poměrně malá skupina lidí, která strhla ostatní. Vždy existoval někdo, kdo musel oddřít začátky změn.Ano, někdy to prostě trvá i roky, než se lidé proberou. V posledních letech a měsících sílí vlna oprávněného odporu k EU a zejména k důsledkům dosavadního postupu unijního směřování. Lidé jsou čím dál více nespokojeni s lhaním svých vlád v oblasti státních financí, se zvyšováním daní, s posíláním svých peněz na dluhy jiným, s podporou přistěhovalců a hrozbou islamizace Evropy, se stoupající tendencí nákladů na bruselskou byrokracii a se stále větším počtem nařízeními sešněrovávaných oblastí. Lidé v jednotlivých státech se stali dojnou krávou politiků, přičemž za vlastní peníze musí pod sankcí strpět budování světlých zítřků rozpočtových lhářů, politických manipulátorů a multikulturalistických propagandistů.

Dlouhé roky na to všechno přímo na půdě Evropské parlamentu upozorňoval například Nigel Farage. Na národní úrovni začal slavit úspěch ve větším Geert Wilders. Pomalu se začali vzpouzet Britové, Slováci nebo například Maďaři. Většina Němců by se nejraději vrátila k marce (více zde). Jsou státy, které euro odmítly zavést a jsou na tom díky tomu ve výsledcích podstatně lépe než členové umělé eurozóny. Belgie, kde sídlí EU, nemá svou vlastní vládu už rok a stále tam trvá reálná možnost rozpadu státu. Přes všechna vzletná slova uzavírá Francie hranice kvůli přistěhovalcům z Itálie (více zde). Před pár dny Praví Finové dosáhli fantastického volebního úspěchu ve Finsku, které bylo zatím vždy pokládáno za jeden ze základních pilířů unijní oddanosti. U nás musím vyzdvihnout, jakkoli s ním kvůli tomu nemusím souhlasit ve všem, dosavadní postoje Václava Klause. O tom, jaká síla vzniká a jaké jsou aktuální nálady v Evropě, si můžete přehledně přečíst zde nebo dokonce, neboť další zatajování už prostě nemá smysl, také i na stránkách Evropské komise zde (na webu analýzy dohledáte, v tištěných médiích či snad převzaté zpravodajskými servery už jen těžko).

Ukončeme politický projekt Evropské unie postavený na rozhodnutí shora a odmítající skrze její představitele skutečnost a realitu. Kromě několika politických vyžírků se všem uleví. Národní vlády Řecka, Portugalska, Španělska a Irska už nebudou muset lhát, aby přikrášlily své hospodaření jen proto, aby dostaly od jiných dotace na své dluhy. Nebudou muset lhát ani vlády ostatní členských států svým vlastním občanům, aby zakamuflovaly a do pěkných pentlí zavázaly peníze posílané do zadlužených zemí. Peníze vydělané lidmi v jednotlivých státech zůstanou v jejich zemích. Občané ve všech evropských státech dostanou příležitost získat finanční gramotnost, když zatím řada z nich žije v bláhovém přesvědčení, že když na něco dostanou dotace, nic je to nestojí a ušetří. Národní politici se nebudou moci vymlouvat na nutnost přijetí toho či onoho do ryze národní legislativy, protože to řekli v Bruselu – a když to neuděláme, slízneme sankci. O přistěhovalce ať se postará ten stát, který je bude chtít přijmout, a ať to platí výhradně občané toho státu, pokud si zvolili politickou reprezentaci, která má potřebu místo vlastním lidem, jejichž hlavy a práce jsou zdrojem všeho, pomáhat imigrantům a zatěžovat národní sociální systém. A islám? Jsem si jistý, že v případě existence národních států, nespojených v ryze politickém projektu EU, by na starém kontinentu neměl šanci.

Moc rozhodovat o věcech lidí má a musí být co nejblíže k nim. Moc rozhodovat o lidech a jejich životě, předávaná stále dál od lidí, je to nejhorší, co je může potkat. Evropská unie tak, jak ji známe, se sype. Její základy vznikly v době po druhé světové válce, kdy snad ještě měla nějaký smysl. Dnes už je jen politickým přežitkem, který udržuje při životě politikaření za cizí peníze, přičemž výhradně hospodářská spolupráce a volný trh, který byl kdysi cestou obnovy Evropy po válce, je zapomenut a nabalil se na něj neuvěřitelný sajrajt tzv. „společných politik“. K hospodářské spolupráci a dobrovolné a oboustranně výhodné spolupráci lidí není Evropská unie potřebná. Naopak. Považuji ji, kvůli prosazování unifikace všeho, za bezprecedentního hrobaře žádoucí konkurence v Evropě, která pod taktovkou současné EU ztrácí téměř ve všech hospodářských ukazatelích oproti zbývajícímu světu.

Hezké Velikonoce!

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora