Bylo - nebylo, přihodila se taková zajímavá věc. V Německu odmítla soukromá Waldorfská škola přijmout holčičku kvůli tomu, že její otec je poslancem za stranu AfD v berlínském parlamentu.

Případ následně přezkoumala školská správa, která na rozhodnutí školy neshledala nic špatného: Podle školské správy prý soukromé školy mají právo zohlednit při výběru žáků i politické smýšlení jejich rodičů...

Mezi námi: Pro holčičku to zjevně dopadlo dobře. Chodit do školy, kde vás nikdo nechce, není žádný med. Tím to dobré ale končí.

Nechť si o AfD myslí kdo chce, co chce. Jsme (zatím) stále ještě demokratická země, tedy jednak si každý může volit, koho se mu zlíbí, nejde-li o stranu stojící mimo zákon, a stejně tak ti ostatní si zase o takové volbě mohou myslet, co se jim zlíbí. Já kupříkladu nemám ráda komunisty, ale nestojí u nás mimo zákon, Evropská komise je jimi prolezlá, dokonce v EK svého času seděl estonský komisař pro dopravu Siim Kallas - člen bývalého Nejvyššího sovětu SSSR (!), tudíž mi nezbývá než respektovat, že komunisti prostě byli, jsou a budou v politice. Tečka. Ale nikdy by mě nenapadlo plivat na nějaké dítě za to, že jeho otec je postsovětský aparátčík.

Jsou mi to vůbec podivné staronové věcičky. Jako když děti kulaků nesměly studovat. Jako když židovské děti musely do koncentráku, protože se narodily rodičům ocejchovaným hvězdou. Takže zapišme si novou poučku současných evropských hodnot: Děti rodičů, kteří dostatečně nehýkají nadšením pro “liberální demokracii”, jsou dnes ostrakizovány. (Mimochodem – není to zajímavé, že to je vždycky Německo, které jde ode zdi ke zdi?)

Když jsem si v tomto duchu povzdechla na Facebooku, kde jsem jednak zveřejnila odkaz na článek popisující tento německý případ a jednak ho i stručně oglosovala, stalo se, co se dalo čekat. A co se také stane vždy, když se někdo kupříkladu rozčiluje třeba nad cenzurou na sociálních sítích. Totiž strhla se lavina komentářů argumentujících, že jde o SOUKROMOU školu, proto si může dělat, co chce. Ano, souhlasím. Může si dělat, co v mezích zákona chce. Ale má to několik ALE.

Takže zaprvé:

Nejde o to, co soukromá škola ze zákona smí či nesmí. Jistě, že soukromá škola smí sama rozhodnout, koho chce přijmout. Jedna věc je zákon. Druhá věc je morálnost. Víte – politické procesy v ČSSR mnohdy také byly v souladu se zákonem. Pronásledování Židů také bylo v souladu s norimberskými zákony. Otázkou ale je, zda tyhle zákony nefungovaly jen jako berlička, jak okecat a „ospravedlnit“ to hnusné, co se v lidech probudilo.

Nejde o to, co soukromá škola smí či nesmí. Jde o to, že se mi hnusí společnost, která vyvrhuje na okraj děti podle jejich původů. To není otázka zákona či práva; to je otázka toho, že někdo – ať už soukromý či státní subjekt – je schopen něco takového vymyslet. Že někdo se neštítí za „provinění“ rodičů, ať už domnělé nebo skutečné, trestat dítě. To v historii vždy vymyslely jen ty nejodpornější režimy. Jako by děti mohly za to, komu se narodily (nemluvě o tom, že samo údajné „provinění“ rodičů bylo demonstrací zvrhlosti systému).

A zadruhé:

Jistě lze souhlasit s tvrzením, že pokud majitel soukromé školy, hospody, firmy, bytu a nevím, čeho všeho ještě, vysloveně někomu neubližuje, měl by mít právo poskytnout službu, komu chce. Fajn, takové tvrzení podepisuju.

Tak jak mi v tom případě vysvětlíte, že hospodský nemá právo ze soukromé hospody vyhodit dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení? A naopak má povinnost vyhodit kuřáka?

Jak mi vysvětíte, že majitel domu nemá právo neubytovat v soukromém bytu dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení, a současně to své rozhodnutí také podle pravdy veřejně zdůvodnit?

Jak mi vysvětlíte, bijci za soukromá práva, že soukromá klinika nemá právo přijmout k ošetření dle své úvahy kohokoliv jen na základě rasy, náboženského či politického přesvědčení?

A jak vám do toho pasuje fakt, že škola právo odmítnout dítě na základě politického přesvědčení rodičů má...? Říkáte tomu rovný přístup?

A zatřetí:

Není v mém chápání velký rozdíl mezi politickým přesvědčením na jedné straně a třeba náboženským přesvědčením na straně druhé. A jak mi tedy vysvětlíte, že na základě politického přesvědčení rodičů je možno dítě vytěsnit, ale na základě náboženského přesvědčení ne, a to ani ze soukromé školy?

Zkrátka, milí rádoby-zastánci soukromého majetku a soukromých práv, kteří tak vehementně hájíte tuhle zvláštní školu: Těžko hledat většího bijce za soukromá práva, než jsem já; jenomže tady se to trochu pomíchalo. Tohle totiž NENÍ otázka soukromých práv – to je ve skutečnosti otázka etiky a dvojího metru. A to takového dvojího metru, aby byl „správně“ nastaven vůči všem milovníků naší nové skvělé „liberální demokracie“, která je dnes v Evropě ta jediná povolená a správná.

Jakmile totiž někdo chce náhodou chránit soukromé vlastnictví a dostatečně neadoruje tuhle novou doktrínu, je soukromé právo okamžitě s gustem pošlapáno. Chce-li někdo tvrdit, že hospodský má právo nechat ve své hospodě klienta kouřit, je popliván. Chce-li někdo tvrdit, že majitel bytu má možnost odmítnout z nájmu někoho na základě příslušnosti k jakékoliv minoritě, je popotahován ombudsmankou. Takové soukromé právo totiž nepasuje do pojetí oné „liberální demokracie“.

Anebo mi snad někdo chce tvrdit, že stejně hladce by to oné německé Waldorfské škole prošlo, kdyby vyloučila dítě za to, že jeho rodiče jsou voliči zelených ekoteroristů...?

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.