Španělsko je zemí, na které se dobře ukazují bolestivé neduhy Evropské unie, a zároveň nastavuje zrcadlo pro politiku nejenom našich českých zasněžených chaloupek. První část problémů by se dala shrnout pod kapitolu přistěhovalci, neboť právě oni jsou důsledkem pokrytecké politiky EU a zároveň jejím sebemrskačským břemenem. Obecně se v každé evropské zemi ilegální imigranti dávají do nějakých táborů či ubytoven a čekají na rozhodnutí o svém osudu. Ve Španělsku však tento systém nefunguje, protože utečenci z Afriky, Latinské Ameriky či Asie jednoduše svoje dokumenty zahodí a nikdo nemůže prokázat jejich původ pro zpětnou deportaci. Vláda je následně nucena platit peníze na jejich ubytování včetně vzdělání velkého množství potomků. Povětšinou ekonomický přínos těchto imigrantů nestojí za mnoho, protože z ilegální práce ještě nikdo daně nezaplatil. Můžeme spíše mluvit o ekonomické zátěži, která má dalekosáhlé důsledky. Neřestné fantazie typu ‘imigranti zachrání Evropu‘ mohou vyslovit pouze lidé s velkými ambicemi, jež plynou z dlouhého odloučení od průměrného života. Pokud by se některý z komisařů EU či našich vládních politiků prošel po Madridu, tak by viděl tuto takzvanou spásu přímo v akci. Mladistvé gangy složené převážně z dětí imigrantů zatěžují společnost nejenom sociálními dávkami, ale i zvýšenými náklady na bezpečnostní složky, které jsou pro ně speciálně vyhrazeny. Další smutnou stránkou jsou chudáci ze severní Afriky, kteří dřou za nelidských podmínek na jihu Španělska, ale všemi je to přehlíženo. Vzpomeňme si na čerstvá rajčata v zimě v našich hypermarketech či na módní oblečení šité Číňankami v Itálii a jsme doma.

Pojďme se podívat na druhou část, která má částečně spojitost s tou první. Nazvěme tuto kapitolku například Belém podle její hrdinky. Tato vystudovaná španělská inženýrka nemůže najít práci, protože španělská společnost považuje ženy za méně práceschopné a obzvláště technické profese jsou obsazovány spíše muži. V tomto není samozřejmě sama a česká společnost má stejně černé svědomí. Její věk je 30 let a je bezdětná. Oproti mnohačlenným rodinám imigrantů nechce mít děti, protože by je nedokázala ekonomicky zabezpečit. Zde připomeňme nedávno odsouhlasený příspěvek na dítě naší vládní většinou, jenž je dobrý pouze na zvyšování porodnosti těch, kteří jsou již nyní ekonomickou zátěží pro stát a mají ‘kupu‘ dětí. Nicméně nezpůsobilost politiků promyslet věci do důsledků zapomíná na to, že neschopnost dát potomkům sociálně slabších dobré vzdělání a nedostatečný stimul pro nalezení práce vytváří začarovaný kruh. Na jedné straně kvůli tomu máme imigranty a sociálně slabší vrstvu, která řeší své problémy zvýšenou porodností, a na druhé straně zodpovědnost vytvářející malou porodnost či naprostou bezdětnost. Španělka Belém má v tomto ohledu jistě svůj protějšek někde v naší malinké zemičce.

Poslední část bychom mohli nazvat impotence a pokrytecké svědomí. EU i jednotlivé vlády jsou naprosto neschopné učinit něco se svou neohrabaností ohledně udržení populace a zároveň zamezení přílivu imigrantů. Zvyšující se sociální výdaje na utečence a permanentně nepracující část populace odčerpávají zdroje na další důležité věci. Ve své podstatě je to však zatím jen špička ledovce. Svoji důležitější roli hraje i nesmyslené mrhání na různé projekty, které jsou zcela nepraktické. Počínaje nefungujícími uměleckými kampaněmi proti xenofobii, které nikoho nedokáží přesvědčit, a konče zemědělskými dotacemi. Právě hospodářská politika EU si sama vytváří v mnohém své potíže. Namísto zmiňovaných zemědělských dotací pro francouzskou kuchyni či vytváření lánů igelitových pařenišť na jihu Španělska by se ušetřené prostředky měly vložit do technologií a vzdělávání. Tento krok by pravděpodobně vytvořil šanci pro Belém najít zaměstnání odpovídající její inženýrské kvalifikaci namísto práce číšnice. V něčem by to i souviselo s ilegálními imigranty a návazně dovozem potravin z jiných částí světa, které by se díky tomu dostaly ze svých ekonomicko-společenských potíží a vrátila by se jim úcta, kterou musí nutně postrádat neustálými žádostmi o peněžní půjčky a dary. Ekonomické pozvednutí těchto zemí by zároveň snížilo počet utečenců do Evropy, kteří jsou k tomuto kroku dohnáni svojí neúnosnou situací. V neposlední řadě by se EU nemusela zabývat svým pokryteckým svědomím, které jí velí neúčelně pomáhat a vytvářet nesmyslné intelektuální teorie o ‘my a oni‘. Evropa by si spíše měla najít cestu sama k sobě a řešit své problémy, teprve potom bude schopná pomoci i ostatním. Mnoho věcí musí vycházet z přesvědčení a nikoliv z trapných agend EU či jednotlivých vlád podpořených letáčky, po nichž převážná část populace Evropy pouze šlape na ulici mezi ostatním smetím.