O europoliticích, kteří rozdělují „naše“ a „nenaše“

V jistých kruzích patří k dobrému tónu si při zaslechnutí jistých jmen řečnicky odplivnout. Když jistí lidé zaslechnou jména jako Norbert Hofer či Viktor Orbán, jedním dechem – ještě než znají argument – dodají: pravicový populista. Když jiní lidé zaslechnou jména jako Martin Schulz či Jean-Claude Juncker, jedním dechem dodají: eurohujer. Je to prázdné nálepkování. A nic na tom nemění, že emočně vypjaté doby, jako je ta po britském referendu, k tomu samy vybízejí. Ale kdo chce politiky typu Schulze a Junckera skutečně kritizovat (tedy ne jen paušálně nálepkovat), má k tomu teď dobrou příležitost. Je jí vztah ke Skotsku.

Ví se, že většina Britů hlasovala pro odchod z EU, ale většina Skotů pro setrvání. Ví se, že z té nerovnováhy vzniká pnutí. Ví se i to, že v EU jsou politici, kteří by to teď Britům chtěli „dát sežrat“; za veškeré potíže, jež z jejich země po čtyřicet let vycházely. Tu emoci politiků, touhu po revanši dokáže člověk pochopit. Jenže státník se od běžného politika liší i tím, že právě ve vypjaté chvíli emoci potlačí.

Třeba v Německu ji potlačila kancléřka Merkelová: složitou situaci chce Britům usnadnit. Potlačil ji i bývalý kancléř Kohl (86): po dlouhé době se veřejně ozval a vyzývá k velkorysosti vůči Británii. A potlačuje ji i ministr zahraničí Steinmeier, jenž se přitom chce zviditelnit (jeho SPD v koaliční vládě klesá skóre). Hledáte-li evropské politiky, kteří ji nepotlačují, ba si v ní spíše libují, nabízejí se šéf Evropského parlamentu Schulz a šéf Evropské komise Juncker. Tito dva muži přijali skotskou premiérku Sturgeonovou (zdůrazněme, že Donald Tusk to odmítl), ještě než se vůbec začalo jednat s britskou vládou. Toto je důvod k zásadní kritice, ne nějaká nálepka.

Britské hlasování odkrylo problém v legitimitě EU u voličů, což si žádá hlubokou sebereflexi. Když pánové Schulz a Juncker místo toho přijmou premiérku Skotska, posilují dojem, že jim nejde o legitimitu EU mezi Evropany, ale že chtějí provokovat „zlé Brity“ nahrávkou „hodným Skotům“. Že jim jde hlavně o to, kdo je a kdo není „náš“. Kdo není „náš“ (Británie), tomu už předem vyhrožují, že s ním bude zacházeno jako s dezertérem. Kdo je „náš“ (Skotsko), tomu už předem odezírají ze rtů, i když tím rozčílí Španělsko, které ví, co by se stalo, kdyby někdo takto nahrával Kataláncům.

Populisté se někdy definují tak, že sázejí na rozkol mezi „my“ a „oni“, „naši“ a „nenaši“. Je-li tomu tak, potom Schulz a Juncker jsou populisty par excellence.

LN, 1.7.2016