Putinova hrozná, ničím neomluvitelná válka má nejenom tisíce bezprostředních obětí, obrovské materiální škody, rozvrat financí řady států a tvrdý zásah do světové ekonomiky, kterých si všímá kdekdo. Ale má, a zejména mít bude, za následek výrazné vychýlení již delší dobu trvajícího celosvětového kulturně-civilizačního konfliktu.

Jsme svědky a účastníky fatálního střetu tradicionalistů, kteří se nechtějí vzdát „starého světa“, a progresivistů. Ti první kladou důraz na tradice, zvyklosti, hodnoty, mravy a na „staré“ osvědčené instituce, jako je rodina a národní stát. Respektují biologické konstanty člověka (více o tom všem třeba v naší knize Sebedestrukce Západu z roku 2020). Proto nesouhlasí s progresivisty či pokrokáři, kteří chtějí vytvořit „Brave New World“, krásný nový svět. Ten jako odpudivou vizi budoucnosti naprosto přesvědčivě popsali geniální antiutopisté typu Huxleyho, Orwella, Zamjatina (nebo i Bradburyho a Erenburga) již v první polovině dvacátého století. Vycházeli ze svého ostrého vidění dvou hrůzných totalit dvacátého století – fašismu a komunismu.

Abych předešel nepochopení či snadného zneužití své argumentace. Nesdílím názor těch našich spoluobčanů, kteří obhajují Putinovu válku na základě teze, že jde o historickou misi, o novou křížovou výpravu těch pravověrných, která má vést k zastavení pokrokářských tendencí. Válku obhajovat či ospravedlňovat nelze.

Navíc si nemyslím, že právě o tom je tato válka. Nevím, jaký spirituální obrat mohl Vladimir Putin v poslední době udělat. Mluvil jsem s ním několikrát, naposledy před pěti lety, ale nikdy o věcech tohoto typu neřekl ani jediné slovo. Ani náznak takového uvažování u něho nebyl. Vždy to z jeho strany byla zcela věcná debata o „přízemních“ věcech, o česko-ruských ekonomických vztazích, nikoli o změně světa.

Jestli mohu uvést jednu výjimku směrem k ideové či ideologické tematice, tak to bylo na summitu EU o energetice (ve finském Lahti), na který byl Putin – jako zástupce sice nečlenské země, ale klíčového dodavatele energií do Evropy – přizván. Shodně jsme o přestávce oba vrtěli hlavou nad zelenou zaslepeností některých klíčových evropských politiků.

Putinovi se rozpoutáním války na Ukrajině podařilo dát křídla našim progresivistům a multikulturalistům. Co dělali dříve potichu a pomalu, protože věděli, že si to většina našich občanů nepřeje, to dnes dělají nahlas a rychle, protože jakýkoli odpor je teď snadno označován za zlehčování Putinovy války. Obhajoba multikulturalismu z jejich strany není soucitem s uprchlíky, ale apoteózou uprchlictví. Ustala sice chabá, ale přesto existující debata o iracionalitě Green Dealu a evropské energetické politiky. Nastalo těšení se na to, že nebude ropa a plyn.

Za vrchol všeho považuji explicitní přípravu na masové usídlování statisíců uprchlíků v naší zemi. Na něco, co nemá v historii obdobu. Masové uprchlictví je mimo veškerou pochybnost obrovskou zátěží, která často způsobuje rozvrat země, do níž uprchlíci přicházejí. Je dnešní módou to přehlížet.

Nezjednodušujme si to. Nemluvíme o migraci individuální, ale o migraci masové. Navíc si nemyslím, že smíme aspirovat na to, že „ukradneme“ Ukrajině – my a naši sousedé – miliony lidí. Utíkají ti výkonní, nebo nevýkonní? Pracovití, nebo lenoši? Úspěšní, nebo zkrachovalí jedinci? Nezajímá nás, jsou-li to ti, či oni? Nebude odchod milionů pro Ukrajinu ničím nenahraditelnou ztrátou?

Zdánlivá „nedbalost“ k následkům (a nezaobírání se detaily) je součástí ideologie pokrokářů, kteří si myslí, že je normální žít „anywhere“ (kdekoli), protože říkají, že žít „somewhere“ (někde) – abych použil tento, dnes už módní příměr britského novináře Davida Goodharta – je zpátečnictví. Tímto způsobem se ale soudržná lidská komunita vytvořit nedá. Takováto komunita nemá svůj život. Může mít konzum a cestování, ale to nestačí.

Právě před takovou sebedestrukcí Západu dlouho varuji. To ani v sebemenším není obhajoba putinismu. On svým vpádem na Ukrajinu zvrat uvažování mnoha lidí bohužel nesmírně usnadnil. Děsím se toho, co bude následovat, až válka skončí.

MfD, 31.3.2022