Budoucnost Evropy závisí na tom, zda Německo bude mít do příštího jara kancléře dostatečně silného na to, aby unesl neštěstí druhých.

Těm, komu probíhající imigrační vlna připadá více jako akutní geopolitická hrozba než jako naděje na zvrácení demografického a fiskálního úpadku Evropy, není pravděpodobně po imigračním eurosummitu příliš do zpěvu. Jeho výsledky nejen že způsobily rozkol mezi členskými státy EU a vyslaly matoucí signál do regionů, odkud vyrážejí noví příchozí. V tuzemsku například také vyvolaly reálnou hrozbu politického návratu Václava Klause, který se zjevně již natolik zotavil z šoku po atentátu spáchaném na něj kuličkovou pistolí, že pan Chazzání může mluvit o velkém štěstí, že jej ve vlaku v Nizozemsku jeho AK 47 zbavili odvážným zásahem neozbrojení američtí vojáci spíše než pan Klaus jištěný v týlu např. panem Zemanem.

Řecká hranice s Tureckem v principu nadále neexistuje, ve Vídni může v dnešních volbách docela klidně zvítězit FPÖ (nezvítězila, ale bylo to poměrně těsné – pozn.red. NP), a Německo ke svým no-go zónám, budovaným lety postupné a řízené imigrace, přidává tempem až 200 000 nově příchozích měsíčně po celé zemi nová malá „pásma Gazy“. Platí-li i nadále, že mezi nově příchozími je až 70 % mladých mužů, bude mít Německo v těchto zónách podle nově upravených prognóz celkového počtu nově příchozích na svém území do konce roku nějakých 750 tisíc až milion mladých mužů, kteří jsou v novém prostředí ve valné většině funkčně negramotní (stejně jako by byli např. ti němečtí, pokud by se ze dne na den ocitli v kterékoli arabské zemi mluvící pro ně nesrozumitelným jazykem, zapisovaným nečitelným písmem) a kteří budou logicky velmi rychle velmi zklamaní a frustrovaní. Jen pro zachování měřítka, Bundeswehr má v činné službě cca 180 000 mužů a žen.

Důvodem k optimismu nejsou závěry eurosummitu ani jiné celokontinentální reakce, jakkoli např. spuštění druhé fáze operace EURONAVFOR MED (byť pozdní a ve všech ohledech nedostatečné) je třeba ocenit.

Lze-li však z něčeho čerpat jistou naději do budoucna, pak jsou to politické reakce na státní, resp. zemské úrovni.

Maďarský postup při obraně jižní hranice ukázal nejen to, že probíhající invaze je nenásilná jen potud, pokud ji Evropa přijímá v režimu totální kapitulace (nebo, řečeno s panem Houellebecqem, totální submise), ale i to, že i relativně malá a chudá země je schopna invazi čelit, nespoléhá-li na pomoc z Bruselu a nepokročila-li ve svém civilizačním vývoji do fáze tak totálního fiskálního a politického rozkladu, v jakém se dnes nachází Řecko.

O evropském osudu se však nerozhodne v Maďarsku, ale jako obvykle v Německu. Zde lze sledovat nadějný politický vývoj. Bavorská vláda (vedená tamní CSU) vyhlásila v posledním týdnu vládě federální ve věcech imigrační politiky otevřenou neposlušnost, kancléřka Merkelová čelí revoltě uvnitř své vlastní CDU a koaliční SPD se od kancléřčiny politiky otevřených hranic nově také distancovala. I prezident Gauck, který ještě v srpnu hovořil k nevíře mnohých o tom, že čím menší podíl německy mluvících, bílých a neislámských obyvatel bude Německo mít, tím lépe, změnil kurs.

Vzato kolem a dokola, od 25. srpna 2015, tedy za nějakých šest týdnů po tom, co kancléřka Merkelová vyhlásila politiku otevřených hranic, se vnitropolitická situace v Německu dramaticky změnila. Angela Merkelová doma čelí masivnímu odporu a není vyloučeno, že do jara bude mít Německo nového kancléře či kancléřku.

Klíčovou otázkou je, zda to bude politik chápající, že stávající ženevský azylový systém v podobě protokolů z roku 1967 je v řadě ohledů shodný s tím, jak ředitel ankh-morporské centrální banky v Pratchettově románu Nadělat prachy popsal zlatý standard tamní měny – tedy že jde o slib, který splníme, pokud o to nikdy nebudeme požádáni.

Vévoda de la Rochefoucauld v jednom ze svých proslavených aforismů zavtipkoval, že všichni máme dostatek síly, abychom unesli neštěstí druhých.

Budoucnost Evropy do značné míry závisí na tom, zda Německo bude mít do začátku imigrační sezóny 2016 kancléře či kancléřku vyhovující Rochefoucauldově maximě. Protože další takovou sezónu, jako byla ta letošní, již Evropa nevydrží – ne v té podobě, na jakou jsme zvyklí a jakou nám celý svět závidí.