Nicolas Sarkozy prohrál volby po velkém boji a těsně. Doplatil na to, že spolu s kancléřkou Merkelovou připravil polovičatá řešení dnešní dluhové krize Evropy. Nejasná politika vůči nejhůře zadluženým zemím spojující pomoc s realitou neschopnosti zadlužených států se společnou měnou řešit problémy svých rozpočtů skutečně velkými omezeními výdajů, nahnala velkou část řeckých voličů do náručí populistů, tak zvané "radikální levice" a "fašizující pravice". Řeckým socialistům voliči zcela utekli (k levici i neofašistům) a ukazuje se, že voliči socialistů jsou v časech ekonomických problémů náchylní přebíhat k radikálům napravo i nalevo. Ostatně i Hitlerův úspěch ve volbách spočíval v tom, že přetáhl do svého tábora více bývalých voličů sociální demokracie. Fašisté a komunisté se utkávali před vítězstvím nacistů v Německu o podobné skupiny voličů i v Itálii. Najednou se ukazuje, že návrat Evropy ke starým pořádkům by mohl v některých nejvíce postižených státech jižního křídla EU přerůst k návratu k receptům, které se už jednou ukázaly jako katastrofální.

Evropská komise mezitím opět taktizuje a ihned přislíbila Řekům další tranši pomoci ve výši asi 5 miliard eur. Přitom ale poražené proevropské strany nemají sílu k tomu, aby dokázaly sestavit vládu. EK tak zřetelně ukazuje té zbývající "proevropské" části Řecka, že se o Řecko zajímá v naději, že případné nové volby by přeci jenom mohly proevropsky orientované strany vrátit k moci. Bohužel, tento zápas ale vůbec nemusí skončit podle starého receptu. Výsledky voleb ukázaly, že je řecká společnost polarizovaná tak, jak nebyla od konce války a po pádu vojenské junty. Jasně se ukazuje, že odchod Řecka z monetární unie včas, tj. krátce po propuknutí první dluhové krize před čtyřmi lety, by možná neměl tak dramatický dopad na politickou reprezentaci jako politika pomoci a drastických škrtů.

Světové trhy hodnotí výsledek voleb v Řecku a částečně i ve Francii jako důkaz nestability. Pro měnový pár amerického dolaru a eura to znamenalo výrazný pokles síly eura. Přitom je dobré si uvědomit, že i dolar prochází těžkou dobou a jediným reálným vítězem se v celosvětovém měřítku stává Čína. Paradoxně by si však čínská politika, až doposud tak úspěšná, mohla svou politikou nadhodnocené domácí měny více uškodit jak pomoci. Prohlubování krize euroatlantického bloku by se nakonec vrátilo Číně na úbytku zakázek. Nedivme se proto, že pro USA je v současné kritické situaci spolupráce s Čínou tím nejdůležitějším, co Obamova administrativa sleduje.

Evropa, která se ještě před několika lety pouštěla do vizionářských cílů stát se nejsilnější ekonomickým seskupením světa, se stává pomalu ale jistě divákem. Návrat populismu do politik nacionálně a levicově orientovaných stran povede jednoznačně k postupné a stále se zrychlující erozi tak zvaných evropských hodnot. Ještě je stále trochu času nechat Řecko jít svou cestou dříve, než to způsobí takový nárůst agresivity, který by mohl vést nejprve Řecko a později i další dluhy postižené země k hledání třetí cesty (neokomunistické či neofašistické) diktatury.

Pokud naše vláda uvažuje o tom, že vstup do eurozóny je spíše otázkou osmi až deseti let, v takovém horizontu už eurozóna ve své dnešní podobě vůbec nemusí existovat. A pokud se naši levicoví politikové domnívají, že jim výsledek francouzských či řeckých voleb hraje do not, velmi se mýlí. Během pár měsíců se ukáže, že recepty nového francouzského prezidenta na "oživení" ekonomiky jsou jen dalším dílem politiky, která se chce k prosperitě prodlužit. A dlouhodobá nestabilita na jižním křídle může vyústit opět v hledání "silné ruky" s generálskými hvězdičkami. Polovičatá řešení zakomponovaná v paktu stability z dílny Sarkozy-Merkelová nevzala do úvahy možné návraty k pořádkům, které v Evropě panovaly těsně po druhé světové válce. Evropa má šanci, pokud přestane nadřazovat bájné federalistické cíle nad ekonomické zákony a de facto zájmy. Evropa dnes potřebuje více pružnosti. Zjistí-li voliči, že kazajka EU je už příliš těsná, potrestají takzvaně proevropské strany v celé Evropě, ať už to budou strany levicové nebo pravicové. Výsledkem by mohl být takový vzestup extremismu, že by to ohrozilo i několik desetiletí trvající mír na evropském kontinentu.