Pod náporem běženců se o víkendu zhroutila chorvatská i slovinská hranice a další desetitisíce dorazily do uzavřeného Rakouska a Německa. A jak jejich vlády mustrovaly své nešťastné sousedy. A co na to europolitici? Jsou bezradní, mluví o kvótách, už statisícových, jež si prý státy rozdělí a uprchlíkům neochotným trčet v chudších zemích zabrání v dalším pohybu.

A když se německý ministr vnitra Thomas de Maziére ozval, že je zapotřebí určit limit, tak dostal co proto, jako všichni pragmatici. Proč? Porušil dogma. Najdeme je ve všech ideových dokumentech Unie, jež hlásí, že je otevřenou společností univerzální lidské důstojnosti a z ní odvozuje svou imigrační politiku, jinak řečeno, politiku neomezeného milosrdenství.

Jsem zvědav, jak dlouho vydrží německý vicekancléř Sigmar Gabriel tvrdit, že omezení imigrace „odporuje německému azylovému právu”, jak dlouho bude opakovat, že Německo zvládne na dlouhá léta půl milionu muslimských uprchlíků ročně. Padlo už nemálo pravidel a pod náporem reality zřejmě padne i otevřená německá hranice.

Víra, že Evropa (i Amerika) spasí lidstvo, má své kořeny v osvícenském kultu lidstva, jenž měl nahradit Boha. Francouzské republikánské strany 19. století nahradily výuku náboženství ve školách humanismem, byly však nacionalistické a rovnost měla jen národní, politický význam, fraternité a egalité bylo namířeno proti monarchistům. Už tehdy byly ale z křesťanství převzaty některé ctnosti a zapouzdřeny do lidských práv a po válečném krachu Evropy vtěleny do smluv Unie. Jak si už před sto lety všiml G. K. Chesterton: „Moderní svět chce být příliš dobrý. Zhroutí-li se ale náboženský rámec, uvolní se divoké křesťanské ctnosti, ty pak samostatně, nevázaně těkají a škodí jako šílené. Taková je mystická a téměř iracionální ctnost lásky.”

Naprostá ztráta realismu svědčí, že vzniklo fanatické politické náboženství, ukrutný kult jednoty velkého lidstva a absolutní nadřazenosti jedince dobru soudržného společenství. Jeho vyznavači by potřebovali kurz teologie. Zjistili by, že mezi lidmi jsou bestie i morální giganti a lidská přirozenost není sama o sobě žádnou zárukou důstojnosti. Dozvěděli by se, co znamená „Miluj bližního svého (hebrejsky souseda) jako sám sebe.” To neznamená více než sám sebe, ale morální povinnost chránit svou rodinu, své společenství, veřejné dobro a teprve z nadbytku určit něco potřebným, vzdáleným a cizím.

Samaritán z evangelia jednal za sebe a zaplatil ze svého. Dnešní samaritáni se neptají voličů na hranici charity, omezení své bezbřehé víry považují za nemorální.

Způsobí jen rozklad, nenávist a zmar.