Není to ani půl roku, co Evropská unie schválila ambiciózní plán na dosažení uhlíkově neutrální společnosti s mnohabilionovým rozpočtem a již začala proces rozdělování těchto ještě nenatištěných eur mezi státy. A Komise dnes přichází s dalším a ještě ambicióznějším plánem, tentokrát na oživení evropské ekonomiky po koronavirové krizi. Nebo lépe, na snížení politického a hospodářského rozkolu mezi severem a jihem kontinentu, který však ohrožoval celistvost Unie již před krizí.

Předsedkyně Komise von der Leyenová tento „nástroj“, jak se říká v bruselské hantýrce, obhajuje slovy „…je potřeba opustit předsudky, překonat odpor a pokročit kupředu...“. Přečtěte si to ještě jednou. Opustit (ekonomické) předsudky a překonat odpor (zdravého rozumu)? Evropská komise navrhuje půjčit si na finančních trzích 750 miliard eur s třicetiletou splatností s tím, že tuto sumu budou splácet všechny členské státy Unie. 500 miliard z této sumy bude představovat nevratná pomoc zemím, jejichž veřejné finance krize naprosto rozvrátila, půjde tedy zejména o pomoc pro Španělsko a Itálii. A protože i členové Evropské komise zřejmě tuší, že „dnešní dluhy jsou zítřejší daně“, obhajuje Komise tuto půjčku tím, že našim (splácejícím) dětem předáme Unii v ekonomickém rozkvětu a prosperitě.

Nicméně, pro kritického pozorovatele má celý záměr několik velkých otazníků.

Všichni víme, že dva největší státy jižního křídla EU, Itálie a Španělsko, se dlouhodobě pohybují ve velkém rozpočtovém schodku, což je nejen důsledek zavedení společné měny, ale i důsledek přetrvávající velkorysé sociální politiky. Zprávy, že se tyto státy vlivem výše uvedených okolností pohybují na hranici bankrotu, jsme na nezávislých ekonomických serverech četli mnohokrát. I nezaujatého pozorovatele musí napadnout, že nevratná pomoc pouze oddálí současný kritický stav.

Když před několika lety Unie, Evropská centrální banka a MMF zachraňovaly v podobné situaci Řecko, tyto instituce nadiktovaly Řecku radikální, až krvavé ekonomické a sociální reformy pro udržitelný rozpočet. Nevšiml jsem si, že by se slibem nevratných dotací pro Itálii a Španělsko byl zmiňován jakýkoli program ekonomických a sociálních reforem.

Stranou ponechávám otázku, zda počet nakažených a mrtvých v důsledku covidu-19 je tím nejsprávnějším kritériem pro rozdělování ekonomické pomoci, resp. zda tyto počty souvisejí s velikostí „rozvratu veřejných financí“, což je kritériem unijní pomoci.

Ekonomika byla vypnuta ve všech státech a náklady na zdravotní péči o nemocné jsou sice vysoké, ale v konečném důsledku budou zlomkem ekonomických ztrát nadcházející krize.

Obhajuje-li Evropská komise třicetiletou půjčku jako jedinou cestu pro zajištění budoucí ekonomické prosperity, mlčky předpokládá, že během následujících 37 let (splácet se bude 30 let až od roku 2027) nepotká Evropskou unii žádná další ekonomická, pandemická, ekologická, migrační či jiná krize. To se zdá jako velmi optimistický scénář. Z pohledu zahájení splácení obří půjčky až po roce 2027 se spíše vkrádá na mysl úsloví „po nás potopa“.

Po kontroverzním projektu New Green Deal tak přichází Evropská komise s ještě ambicióznějším a ještě kontroverznějším projektem.

Můj text není o nedostatku solidarity v rámci Unie. Je naopak o obavách o budoucnost Evropské unie. Jak to říkal feldkurát Katz? „To se nám to hoduje, když nám lidé půjčujou!“

Právo, 4.6.2020

Autor je senátor za ODS