EVROPA: Otázka věrohodnosti
Díky Bohu máme stále svobodu tisku. Většina ekonomů lhostejno jakého politického zaměření se shoduje v tom, že Řecko je zralé na bankrot. Určité neshody panují v otázce, zda to, co se nyní v Řecku děje, již nazývat bankrotem nebo zda to bankrot v pravém slova smyslu ještě není.
Pokud ekonomům pozorně nasloucháme, dovíme se, že žádný z oněch záchranných balíčků Řecko nemůže zachránit, tj. nemůže tamní ekonomiku postavit na nohy. Řecká ekonomika prostě nemůže růst takovým tempem, aby Řekové mohli splácet astronomické půjčky, které jim byly poskytnuty. Řecká ekonomika patrně nebude schopna generovat tolik prostředků, aby mohla splácet alespoň úroky, natož jistinu dluhu! To by musela růst tempem Číny, tedy přes osm procent ročně! Je představitelné, že by nějaká společnost investovala v Řecku, když pozoruje chování tamních odborářů? Nedovedu si to dost dobře představit.
No, nějak to nakonec dopadne. V tomto článku se ale nechci zabývat primárně ekonomikou, nýbrž otázkou pravdivosti a věrohodnosti. Ekonomika je pouze pozadím, na kterém se otázky pravdivosti a věrohodnosti (případně nevěrohodnosti) promítají.
Agentura Moody‘s nedávno snížila rating Portugalska, což u evropských představitelů vyvolalo značné rozčilení. Mluvilo se o tom, že je třeba regulovat ratingové agentury, a kdosi oprášil myšlenku, že by měla být zřízená nějaká oficiální evropská ratingová agentura, která by nevysílala trhu tak ošklivé signály jako Moody’s, případně Standard & Poor’s, Fitch či jiné. Vzápětí se ale ozvaly hlasy tvrdící, že tuto oficiální evropskou ratingovou agenturu by nikdo nebral vážně.
Nejsem ekonom a nebudu se tvářit, že dokážu správně zhodnotit, zda si ratingové agentury počínají eticky či zda rozehrávají nějaké hry, které prospívají především jim samotným. Zaujalo mě konstatování, že případnou „evropskou“ ratingovou agenturu by nikdo nebral vážně.
Patřím k lidem, kteří chtějí raději znát trpkou pravdu, než by se nechávali utěšovat polopravdami nebo vyloženými lžemi. Dříve se mělo za to, že předností demokratické vlády vůči diktaturám je jednak tolerance vůči menšinám, jednak pravdivost vůči vlastním občanům – volitelům. Zdá se však, že na celoevropské úrovni nebo na národních úrovních to dnes příliš neplatí. (Zřejmě podstatně lépe je na tom komunální sféra. Patrně platí, že čím menší obec, tím těžší je pro volené představitele, aby své občany vodili za nos.) Jistě, vrcholní politikové, ať už je to Barroso, Sarkozy či Merkelová, se snaží vyhýbat se vyloženým lžím. Raději volí nějaký zašmodrchaný výraz, který není přesně definován, aby se vyhnuli „špatným“ slovům, jako je třeba státní bankrot.
Můj učitel Derek Prince nás nabádal: „Nazývejte rýč rýčem a ne zemědělským náčiním.“ Moudrá a cenná rada. Nevolám po tom, aby se v dnešním složitém světě lacině zjednodušovalo. Ale právě protože ten svět je tak složitý, neměli bychom ho činit ještě složitějším tím, že nenazýváme věci pravými jmény – a to především tam, kde se pravé jméno nabízí a kde je zcela na místě. Bankrot je prostě bankrot.
Co v současné chvíli potřebujeme, je značná dávka pravdy, byť trpké. Dávejme přednost pravdě před politickou korektností.
Aby mi bylo dobře rozuměno: Za „pravdivost“ nepovažuji nadávky jinak smýšlejícím nebo dehonestace těch, kdo si myslí něco jiného než my. Rovněž pamatujme na to, že pravdivost se nedá měřit razantností našich vyjádření.
Platí ovšem, že snaha o určité evropské sjednocení (které považuji za nezbytné v současném střetu civilizací) se dostala do slepé uličky, protože evropským politikům chyběla odvaha k pravdě.
Právě jsme oslavili výročí Mistra Jana Husa. Připomnělo nám, že za lásku k pravdě se někdy platí cena nejvyšší. Možná bychom si mohli připomenout celý citát, jehož dvě slova pronikla na naši prezidentskou vlajku. Celý citát je trochu delší než slova „Pravda vítězí“. Zní: „Pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá.“
Ano, pravda se nakonec prosadí. Na rozdíl od lži má totiž určitou substanci. Kde ale budeme stát my? V šedi polopravd? Nebo oceníme pravdomluvné a věrohodné, kteří nám říkají někdy i velmi nepříjemné věci? Chtěl bych, aby Evropu vedli politici, o jejichž úmyslech a věrohodnosti by nebylo možno pochybovat. Kdyby takoví politici řekli, že v Evropě bude zřízena nová ratingová agentura, celý svět by věděl, že to bude ta nejvěrohodnější.
Možná se tito politici rodí někde blízko nás. Podpořme je!
11. července 2011
