Tak je to konečně tady, poslední (nikoli nejposlednější) summit – cestu k fiskální unii eurozóny (Anglie nepodepsala) přísně narýsoval! Disciplínu především, i kdyby vedla k Eurogeddonu! Automatické sankce za přestupky vůči maastrichtským pravidlům, kontrola státních rozpočtů z centra Unie (teď už Frankfurt), ústavní pojistky, sjednocení daní a výdajů. První krok k Fiskalunion. Za německý požadavek sine qua non, aby se nemyslitelné mohlo stát myslitelným (politicky) a Německo smělo přispívat do společné solidární a neústavní kasy.

Chudáci Němci, bylo jim slíbeno, že se tak nikdy nestane, na rozdíl od Švédska nesměli ani hlasovat a teď jim politici vnucují názor, že euro, unie i společný trh tvoří nerozbornou jednotu společné Evropy i Německa, kterou oni musí zachránit. Chtěli být dobrými Evropany a teď mají to, co popsal trefně lidový tisk: Deutschland, Deutschland, zahl´ für alles… A k tomu vzbuzují nenávist nejen u řeckých demonstrantů, ale v bulvárním tisku po celé západní Evropě, kde se to nacistickými symboly jen hemží. To oni jsou největší obětí ideologie.

Ohrožení eurokrati, lépe řečeno nevyléčitelní romantici nikdy nepřipustí, v čem je podstata problému. Jsou hluboce přesvědčeni, a ekonomové okamžiku je v tom také utvrzují, že společná měna je udržitelná za předpokladu jednotné fiskální vlády. Jenomže ekonomové málokdy berou ohled na dějiny a technické řešení je často dokonalé jen na papíře.

Jde totiž o to, jestli je tato pravda realizovatelná diktátem umělého společného soustátí a jestli může tak velká ekonomická asymetrie jihu a severu (běžný účet) optimálně fungovat ve stejném režimu nešitém na míru jednoho ani druhého.

Pokud nemůže, tak je fiskální unie utopie a na dobré cestě k recesi a chudobě. Zjišťuji, že eurokrize má čtyři roviny.

1. Na povrchu to vypadá, že dluhovou krizi spustily nepřiměřené státní dluhy, jimž se teď dluhopisy zdražují nad splatitelnou úroveň. A proto je třeba naordinovat disciplínu, aby se tak v budoucnu už nikdy nestalo. V budoucnu jistě.

2. Jenže pod povrchem bují poněkud odlišná úvěrová krize bankovní (propojená s tou dluhopisovou) a ta je dokonce třikrát větší. A navýšení eurovalu II. na 500 miliard (skutečných peněz) je stále nedostatečné (čísla jsou astronomická) a povolit Eurobance skupovat státní dluhy ve velkém je pro Německo zatím nepřijatelné. Zatím.

3. A pod povrchem podpovrchu je skryt hlavní důvod bankovní krize – a ona nepřiznávaná past společné měny, jež zastavila všechny pokusy (pokud vůbec nějaké byly) o větší produktivitu. Nejhlubší defekt - trvalý obchodní deficit zaviněný společnou měnou.

Teoreticky vzato, kdyby dnešní summit opravdu chtěl řešit krizi a ne jen její příznaky, dal by do kupy velké peníze (skupováním dluhopisů solventní Itálie) a pustil z eurozóny ostatní nesolventní státy jihu. Ostatně Itálie neroste už deset let, jak má teď chudinka za drastických škrtů najednou přibývat na váze? Snížit deficit potřebují sice všechny státy (včetně Německa), ale teď je potřeba škrty kompenzovat snižováním daní. Vždyť společné vysoké daně eurozóny produktivitu nespustí. Tvrdá deflační politika povede i Itálii do bankrotu. Člověk nemusí být zrovna keynesiánec, aby věděl, že fiskální disciplína není v recesi to pravé. Jak těžké je argumentovat s lidmi, kteří jsou placeni za to, aby váš argument nepřijali! (Mark Twain). Zvláště však s těmi, kteří obhajují svoji moc i důležitost a demokracie jim tolik překáží.

"Není to podivné, že Evropa pronásledovaná svou historií, tak rychle zapomíná?" napsal šéfredaktor anglického týdeníku Spectator, Nelson Fraser. "Místo spouštění technokratických parašutistů á la Monti, by si měli lidé připomenout hospodářský zázrak padesátých let, jenž se odehrál v opačném gardu. Takoví státníci jako Adenauer a de Gasperi budovali hospodářství na principu podnikatelského individualismu a konkurence. O výkonnosti ekonomiky se už (v Bruselu) dávno nemluví, jediné, co vidíme, je další puč jak uchvátit větší porci moci."

Tak jako anglická hrabství a Irsko, které se pomalu vyhrabuje z recese, měly by si státy konkurovat mimo jiné také daněmi. Nižší daně svědčí o větší schopnosti brzdit sociální stát – a to je čtvrtá dnes už civilizační úroveň eurokrize. Absurdní představa, bohužel v Unii kodifikovaná, že existují absolutní "lidskoprávní" finanční požadavky vůči státu (a de facto i společnosti) bez ohledu na jeho hospodářskou výkonnost.

Týždeň, 12. 12. 2011