Jako otázka pro hru to není vůbec lehké: „Které čtyři země EU ještě neratifikovaly Lisabonskou smlouvu?“

O dvou z nich ví každý. Irové odmítli smlouvu v referendu loni v červnu, ale smlouva dostane pravděpodobně ještě jednu šanci v opakovaném hlasování. Česká republika není rovněž překvapením, země je známá svým euroskepticismem. Dokonce i Polsko je možná jasné, vezmeme-li v úvahu předešlé pokusy Varšavy získat co možná nejvíc ústupků v posledních vteřinách vyjednávání.

Čtvrtá z nich ale není tak známá. Konec konců německý parlament již potvrdil smlouvu a Angela Merkelová ji podepsala.

Ne všichni Němci jsou však Lisabonské smlouvě nakloněni. Někteří mají obavy, že porušuje německou ústavu převodem nejzákladnějších suverénních pravomocí z Berlína do Bruselu. President Horst Köhler odložil podpis smlouvy do vyjasnění právních otázek. Toto úterý a středu se bude otázkou zabývat Německý ústavní soud. Vzhledem k zásadnímu významu předložených stížností není vůbec předem dáno, že se soudci vysloví pro LS. Pokud tak neučiní, bude smlouva mrtvá.

Není to nová bitva. Po léta se německé soudy zabývají otázkami evropské integrace a otázkami pravomocí. Po podpisu Maastrichtské smlouvy před patnácti lety – smlouvy, která položila základy EU, jak ji známe a jak operuje dodnes – varoval nejvyšší německý soud že „i při integraci členských zemí musí být zachována demokracie (v rozhodování)“.

Jinými slovy i při tom, jak Berlín předává rozhodovací pravomoci do Bruselu, nesmí jich předat příliš mnoho. Jinak se do věcí vloží německý ústavní soud. Kolik ale je „příliš mnoho“?

Německý poslanec Peter Gauweiler, člen bavorské CSU, sesterské strany CDU kancléřky Angely Merkelové, je mezi těmi, kdo napadají Lisabonskou smlouvu. Argumentuje, že tak zvaná „doložka flexibility“, která dovoluje Evropské unii jednat i v oblastech, které nejsou taxativně vypsány ve smlouvě, dává Bruselu právo libovolně vstupovat i do oblastí reservovaných národním legislativám.

Otázka byla vznesena již v minulosti. Udo di Fabio, soudce Ústavního soudu, který dnes rozhoduje o ústavnosti smlouvy, již před lety varoval, že „doložka flexibility“ by mohla být překročením hranice ústavnosti evropské legislativy v Německu.

Dalším sporným bodem je pro mnoho lidí budoucnost Ústavního soudu samotného. Ústava pro Evropu, která byla rázně odmítnuta roku 2005 referendy ve Francii a Nizozemsku, poprvé proklamovala nadřazenost evropského práva nad právy členských zemí. Lisabonská smlouva se od Ústavy pro Evropu v mnohém liší, ale nadřazenost evropského práva zůstala zachována. Otázka legitimity přesunu pravomocí by potom náležela do jurisdikce Evropského soudu.

Jinak řečeno, německý ústavní soud má rozhodnout i o tom, zda i on sám ztratí mnoho ze svých vlastních pravomocí ve prospěch Bruselu. Mnozí pozorovatelé se domnívají, že nic takového soudci nepřipustí.

Rozhodnutí není očekáváno před koncem jara. Již nyní je ale zřejmé, že v Berlíně stoupá nervozita. Koncem minulého měsíce ministr vnitra Wolfgang Schäuble žádal soud, aby projevil více „sebekontroly“. Pokračoval: „Nemám pochyb o tom, že Lisabonská smlouva je v kompletním souladu s ústavou.“

Brusel bude doufat, že s jeho názorem německý ústavní soud souhlasí.

Z Is the European Union Constitutional? přeložil Tomáš Haas

10.2..2009