I my máme problém

Už se to smí! Už se to smí! CO? No říkat, že Německo není jen náš veliký vzor, vedle kterého nám nezbývá než "učit se, učit se, učit se". Ale že má také nějaké problémy. Aniž by dotyčný hned získal pověst milovníka starých pořádků, totality a označení za nepřítele světového pokroku a míru.

Jako jsme si museli projít cestou, kdy byl "Sovětský svaz náš vzor" a mnozí si to skutečně mysleli, až po dobu, když jsme po dvaceti letech v roce 1968 začali opatrně brblat, že až zas takový vzor to není. Po dvaceti letech po sametové revoluci jaksi začínáme, poučeni vývojem v Evropě, poznávat, že ani Německo není bezchybný vzor.

Od konce války se říkalo, že jsou pro Evropu jen dvě možnosti. Buď bude Německo evropské, anebo Evropa německá. Jiná možnost že asi není. Poválečný vývoj, kdy se Němci, drceni svojí vlastní vinou, snažili předstírat, jako že nápady že Německo a jeho životní styl je to nejlepší v Evropě, co může být, jsou dávno překonanou a zapomenutou mantrou.

Proto bylo budováno Evropské společenství a později Evropská unie, aby už nebyla nikdy válka. Poněkud se zamlčovalo, že nešlo o jakékoliv války, ale války rozpoutané z německého prostoru. A pod ideou Velkého Německa - od Severního moře po Kavkaz, od polárního kruhu až po Balkán. Přes všechny resentimenty v myslích Němců a přes to, že nová německá demokracie se musela budovat i se starými nacisty, se to obdivuhodně povedlo. Nelze však zamlčovat, že okupační vojska Spojenců a rozdělení Německa na čtyři díly, později na dvě republiky, na to mělo nezanedbatelný podíl.

Jenže nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak říká náš lid, a tak ani tahle situace nemohla trvat donekonečna. V určité době ekonomická, i prostě lidská síla německy mluvících a spolupracujících států (či jejich částí - Švýcarsko), dobře ekonomicky řízených, udělala z německé marky platidlo, které drtilo všechny ostatní měny. To byl jeden z hlavních důvodů, proč bylo zavedeno euro jako společná měna. Měla to být taková silná, neochvějná mezinárodní marka. I stalo se.

A protože kdo platí, ten i velí, po sjednocení Německa se místo silné společné měny objevil finanční pazhřivec, který pomohl oslabit, a po pravdě řečeno i zničit ekonomiku slabých evropských států. I když tohle tvrzení není tak docela pravda. Pobaltské státy s germánsko-skandinávskou tradicí si silně polepšily, také Česká republika si - i když není členem eurozóny - polepšila. Euro se ukázalo jako lakmusový papírek stavu ekonomiky a co hlavně, stavu myslí a jednání obyvatel jednotlivých států. Výsledek vidíme. Pád sedmnácti vlád států Evropské unie, zhroucení Řecka, úpadek Portugalsky, Španělska a Itálie a politické a finanční turbulence na Slovensku a ve Slovinsku.

Německo je prostě příliš silné. Pokus udělat z celé Evropy nějaké takové jakoby skoro německy myslící a jednající a hlavně pracující společenství se ukázal jako tragický omyl.

Jan Werich kdysi vyprávěl historku z emigrace, když se setkávali na poradách ve válečných letech různí moudří lidé. A diskutovali, dlouze a moudře. S jedním z těch moudrých československých mužů, pánem židovského původu, chodil také jeho bratr, dnes by se řeklo netradičně myslící. Prostě poněkud trouba. Ale ten na konci diskuzí vždy vznesl naivní, leč základní otázku na svého bratra: "A je to dobrý, pro nás pro židy? Anebo to není dobrý pro nás, pro židy?" To byla ta základní otázka. Je to dobrý, anebo to není dobrý? Pro nás. Pro Čechy.

Dneska se vede v Evropě, ale vůbec ve světě dosti drsná ekonomicko-politická válka. Jedni křičí, že se sem moc cpou Rusové a president jim nahrává, jiní ječí, že Němci už jsou všude a koupili všechno, i noviny, jiní se šklebí na Asiaty. Jedni hledají spásu v sjednocené Evropě, jiní by ji chtěli zrušit. Argumenty pro i proti jsou silné.

Bude sjednocená Unie jen velikým byrokraticko-demokratickým pseudo-Německem pod vedením eurokomunistů? Jak nedávno nazval někdo celý ten bruselský byrokratický spolek eurohujerů, socialistů, maoistů, feministů, ekologistů atd.? Zdá se, že tudy cesta nevede. Rozpad Unie by byl jako rozpad kontinentů. Tolik štěstí, jako měla Evropa a my po rozpadu sovětského impéria, nás už těžko potká. Takže kudy kam?

Německo bojuje svůj veliký zápas. Samo se sebou a také se zbytkem Evropy. Průmyslově a tradicí i způsobem života patří Česko spíše k Německu a jeho ekonomicko-politickém u okruhu. Až na pár drobností. Ovšem ty jsou většinou rozhodující. Ďábel se schovává v detailu. I když násilná rekatolizace vedená v němčině, národnostní boje v 19. století, jeden milion čtyři sta tisíc vojáků bojujících v rakouské armádě v 1. světové válce, z nichž více než 150 000 ano, skutečně sto padesát tisíc padlo, a v druhé světové, rozpoutané opět Německem, kde zahynulo okolo 400 000 Čechoslováků, není žádným detailem, stejně se musíme rozhodnout, s kým a kterým směrem se vydáme.

Má-li Evropa problém, má Německo problém. I my tudíž máme problém. A nejde jen o Německo. George Friedman ve své knize "Příštích sto let" nás do dvaceti let vidí v alianci s Poláky, Slováky, Rumuny, Maďary a Ukrajinci s podporou Ruska, bojující proti Turecku pronikajícímu přes Balkán – kdy toto budoucí Turecko bude spojencem Německa.

V rozhodnutí o osudu eura se rozhoduje o budoucnost Evropy. A tedy i nás.