Je jen na politicích, jakou cestu rozdělení eurozóny zvolí. Zatím se zdá, že euru nepochopitelně vybrali cestu sovětského rublu

Ten příběh je už delší než všechny řecké báje dohromady, ani vzdáleně to není však tak hezké čtení. Minulý týden se na dalším summitu lídři Evropské unie opět shodli na tom, že chtějí udržet Řecko v eurozóně, to ale musí splnit závazky, které přijalo. Kousek vedle si experti notovali nad myšlenkou, že jednotlivé země by se měly připravit na to, že Řecko v eurozóně nesetrvá. Na unijní úrovni však přípravy neprobíhají, protože by mohlo dojít k úniku informací.

Laik žasne, odborník se diví. K jakému úniku informací? O hlouposti a nekompetentnosti bruselských elit? Soudný člověk přece dávno ví, že Řecko není nikdy schopno splatit dluh, který si nabralo, a je fakticky zbankrotováno už nějaké dva roky, po něž čerpá tzv. pomoc z evropských fondů. Zároveň je jasné, že dokud se bude držet eura, z bankrotu se nezvedne. To je tak jasné, jako že ráno vyjde slunce a večer zase zapadne.

Ale možná to vědí jak bruselské elity, tak přední evropští politici. Jen mají pocit, že ten okamžik pravdy je ještě pořád možné odsouvat v čase dál a dál. Že si ten čas kupují litím peněz do kanálu a že už tak okradli své vlastní daňové poplatníky o nemalé sumy a poškozují své vlastní domácí ekonomiky, jim buď nedochází, nebo je jim to jedno. Teď se svými vystoupeními a výhrůžkami na adresu řeckých voličů, kteří samozřejmě nestojí o to, aby z jejich úspor v eurech byly najednou devalvované drachmy, snaží ovlivnit výsledek mimořádných voleb. Tak, aby se k moci vrátily politické strany, které jsou tuhle hru s časem ochotny hrát s nimi. I přesto, že je to v rozporu s dlouhodobými řeckými zájmy. Obnovení ekonomického růstu a návrat prosperity je totiž se společnou evropskou měnou zcela nereálné.

Ano, je zde riziko dominového efektu a odpadávání dalších slabých kusů od eurozóny. Ale to je tak jako tak dříve nebo později nevyhnutelné. Skutečnost, že euro nevytváří optimální měnovou zónu, a je tudíž nevyhnutelně odsouzeno k nějaké podstatné redukci, je spoustě lidí také dobře známa.

Rozdělení jedné měnové zóny není nic, co by bylo neodzkoušeným experimentem a nezvladatelnou akcí. Jasně, že to jde udělat dobře i špatně. Tedy s relativně malými náklady a v poklidu, jako se to stalo v nedávné minulosti v případě československé koruny, nebo chaoticky, špatně s dramatickým a dlouhodobým negativním dopadem na zúčastněné ekonomiky, jako to bylo v případě rublu na území bývalého Sovětského svazu.

Je jen na politicích eurozóny, kterou cestu zvolí. Zatím se zdá, že celkem jednoznačně a dost nepochopitelně zvolili euru cestu sovětského rublu. Odliv depozit z řeckých bank může přerůst v run, který řecký bankovní systém neustojí a dojde k vynucenému omezení toků kapitálu a faktickému opuštění měnové unie. A to pak může spustit identické mechanismy v dalších ohrožených zemích.

Příznaky tohoto vývoje jsou patrny už delší čas. Před počátkem dluhové krize v roce 2009 činila hodnota depozit v řeckých bankách 230 miliard eur, do března 2012 došlo k poklesu na 160 miliard. Od ledna 2011 do března 2012 z bank v Řecku, Irsku, Itálii a Španělsku odteklo více než osmdesát miliard eur z vkladů domácností a firem. Bankám v Německu a Francii ve stejném období vklady vzrostly o 217 miliard eur.

Destabilizace bank na periferii Evropy ale samozřejmě ohrožuje i největší a nejsilnější bankovní skupiny v Německu a ve Francii. Prostě pokud z bedny nevyndáte prvních pár nahnilých jablek, za chvíli máte ze všech odpudivou páchnoucí břečku. Je zcela evidentně nutné nahnilá jablka odstranit, tedy odříznout předlužené země od eurozóny a banky rekapitalizovat ze zdrojů vlád – v případě bank německých, francouzských či nizozemských. Banky periferních zemí mohl sanovat stabilizační fond, který má dnes k dispozici poměrně značné prostředky. Jenže to by znamenalo faktické postátnění významné části bankovního sektoru a dosavadní akcionáři by přišli o svůj majetek. Nelze se tedy příliš divit, že bankovní sektor je pro udržování současného statu quo všema deseti a lebedí si, jak peníze natištěné v ECB vytěsňují z nakažených zemí jejich aktiva, čímž se snižuje hrozba ztrát akcionářů bank na úkor daňových poplatníků, zejména těch německých.

Ti to zatím až tak příliš nechápou. Rozsvítí se jim až v okamžiku, kdy bude třeba po řeckém krachu, který nevyhnutelně přijde, doplňovat kapitál ECB. A budou se zlobit ještě více, až zjistí, že to vše nejen platí z daní, ale i inflací, která se nutně objeví. Budou se zlobit na své vlády a tradiční politické strany, které mají spoustu řečí o umravňování finančních institucí, ale ve skutečnosti jim zobou z ruky a svými kariérami jsou s nimi spojeni jak pupeční šňůrou.

Politická radikalizace v Evropě bude nevyhnutelně sílit. Výsledky posledních řeckých voleb jsou jiskřičkou, z níž může hořet brzy celý evropský les. A mělo by přitom být hodně hlasitě řečeno, že to není vůbec nějaká historická náhoda, ale logický a předvídatelný důsledek násilné a nedemokratické integrace Evropy, jejímž je euro jen nejviditelnějším projevem.

Zastánci této integrace se velmi často ohánějí vyššími hodnotami, zejména zachováním míru v Evropě po dlouhá desetiletí po druhé světové válce. Ve skutečnosti jejich aktivity, a to, co udělali z jistě racionálního Evropského hospodářského společenství, mohou za to, že dnes sedí v řeckém parlamentu strana, která chce zaminovat hranici s Tureckem a své fašistické geny se ani moc nesnaží maskovat nějakými líbivými řečičkami.