EVROPA: Mistři v regulaci všeho
Drtivá většina z nás žije v setrvačném pocitu, že náš „starý“ kontinent vládne světu, je mu kulturně, politicky i ekonomicky nadřazen. Pouze Spojené státy jsou považovány za rovnocenného partnera, ale i tam máme tendenci pozvedávat obočí nad krátkou kulturní historií a některými projevy amerického životního stylu, které zavání buranstvím. Ze zbylých částí světa očekáváme, že k nám bude proudit předem stanovené a regulované množství lidí, kteří za nás budou vykonávat hlavně podřadnější práce.
Obávám se, že tento rozšířený omyl nás bude stát ještě hodně potu a bohužel i krve. Nesmíříme-li se s realitami dnešního světa, octneme se ve spirále problémů, které možná nepostihnou ještě v plné síle moji generaci, ale generaci našich dětí už téměř jistě. V Evropě se většinu času řeší zástupné problémy, ale málokdo se zabývá tím, jak náš kontinent bude vypadat za 20, 30, 50 let.
Bez ohledu na to, v jakou míru vyšší integrace (fiskální či transferová unie) vyústí dnešní problémy eurozóny, si politici musí přiznat, že sen z doby Jacquesa Delorse o Spojených státech evropských je nereálný. Evropa se nestala a ani nestane oním pověstným tavicím kotlem (melting pot), kterým možná už nejsou, ale dlouho byly Spojené státy americké. Veřejně zaznívá, že multikulturální přístup selhal, rozdíly mezi národy v Evropě se nesmazávají, právě naopak. Jak chceme integrovat kultury, které přicházejí s přistěhovalci z jiných světadílů, když se nadále díváme s nedůvěrou na sousedy, vedle nichž žijeme už stovky let.
Z toho vyplývá, že evropská integrace prostřednictvím EU dosáhla svého vrcholu, velmi těžko se může dále prohlubovat, a naopak bude náročné udržet dosažený stupeň. Nikdo nepopírá, že současný stupeň integrace je pro Evropu i se všemi byrokratickými neduhy obrovským přínosem. Nerealistický tlak na další pokračování integračního procesu ale může způsobit nechtěný efekt oslabení a zpochybnění i toho pozitivního, čeho bylo dosaženo. To by byl samozřejmě velký krok zpět.
Evropu čeká nepříjemné zjištění, že stávající životní úroveň a sociální výdobytky jsou udržitelné, jenom pokud si na ně sami vyděláme. K tomu nám ale nepomohou nejrůznější centrální iniciativy (taktně jsme přešli totální selhání tzv. Lisabonské agendy z roku 2000, podle které se měla Evropa do roku 2010 stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější ekonomikou světa), protože úspěch se, jak známo, nedá nařídit. Pouze se pro něj dají vytvořit podmínky. A tam má současná Evropa obrovské rezervy. Místo vytvoření přátelského prostředí k podnikání a lidské aktivitě jsme na cestě stát se mistry světa v regulaci všeho.
Z dlouhodobějšího pohledu se boj o záchranu Řecka před bankrotem bude jevit jako historická epizodka. Hlavní je, aby politici přestali zavírat oči před narůstajícími dlouhodobými problémy, otevřeně o nich hovořili a hledali jejich řešení. Není nic horšího, než když budou v rámci takřka permanentní volební kampaně nadále vyvolávat očekávání, která nejsou v souladu s realitou.
Přibývalo by frustrovaných lidí. A ti řeší své problémy různě. Někteří bohužel i se zbraní v ruce.
LN, 28.7.2011
Autor je ředitel pro strategii švýcarské společnosti Ameropa