Třeskutá jižanská komedie odhalila, co vše si EU o Kypru nalhávala

Dějiny se opakují nejprve jako tragédie a potom jako fraška, napsal kdysi Karl Marx. Vztáhneme-li klasikův citát na historii referování o krizi eurozóny, pak platí dvojnásob. Zatímco vršící se zprávy o tom, že Řecko je, respektive brzy bude, na dně, ještě vyvolávaly obavy analytiků a neklidné spaní politiků, v případě Kypru, ekonomiky zvící Ústeckého kraje, jde o dokonalou taškařici, která si nezadá s překombinovanou crazy komedií.

Už jen načasování jednotlivých výjevů. Nejprve Brusel navrhl, aby byli obráni všichni střadatelé, kteří mají účet v kyperských bankách. Následně se pak Evropská unie začala vykrucovat, že směrnice o pojištění vkladů z roku 2008 stále platí, protože v případě Kypru jde o opravdu politováníhodné nedopatření, k němuž v bruselském ústavu dochází maximálně jednou za deset let. Fraška pokračovala tím, že německá kancléřka Angela Merkelová tak kvalitně prolobbovala plán na částečné vyvlastnění majitelů kont na ostrově, až pro něj nezvedl ruku jediný poslanec kyperského parlamentu. Přichází nejlepší gag: i kdyby zvedl, osobně by mu to mohlo být srdečně jedno, protože většina kyperských politiků dostala předem echo a své peníze pěkně po česku odklonila do bezpečnějších destinací. Pohled z okénka vládní limuzíny na frontu neprivilegovaných Kypřanů před bankomatem musel být pro takové vykuky k pousmání.

Ke konci týdne se fraška změnila v absurdní podívanou. Kdo asi naplní onen solidární fond, který má dokázat, že Kypr si vyžebrá část peněz sám a obejde se bez bruselských protektorů? Pravoslavná církev? Nebo rovnou Gazprom, který si tak předplatí právo prospektora? Kdo tipuje, že kyperská komedie bude napříště opatřena ruskými titulky, není daleko od pravdy.

Autor scénáře k takové taškařici není úplně jistý, protože kreativců je tu víc než dost. Námět ale určitě dodala Merkelová, která to neúspěšně zkusila se svou nátlakovou metodou. Když sklapl patky brblající Řek, dokáže to hravě i jeho mladší bratr Kypřan, řekla si zřejmě. Kyperští scenáristé ale hodili její autorský scénář do koše a pro jistotu se odjeli poradit rovnou do Moskvy. Tam, jak známo, sedí praví odborníci na opulentní válečná dramata, v nichž každý správný padouch musí být Germán.

Jenže děj kyperské krize zatím vypadá, jako by ji inscenoval Zdeněk Troška. Pravda, chybí tu lascivní erotika. Zato máme co do činění s prkenným humorem, který nemá žádnou očistnou funkci. Také sledovanost po prvním víkendu po uvedení trhá rekordy a recenzenti nenechají na svérázné jižanské komedii nit suchou.

Na rozdíl od Troškova Kameňáku, který některé pobavil a jiné svojí nízkou úrovní pobouřil, má ale jeho kyperský remake mnohem závažnější důsledky. Předně se ukazuje, že přes všechna ta hesla o jednotě v mnohosti je Kypr opravdovou výspou EU, kde Brusel ztrácí vliv a veškerá tamní politika (o ekonomice nemluvě) driftuje směrem na východ. Členství v EU ani v eurozóně na pověsti země coby pračce špinavého ruského kapitálu nic nezměnilo. Naopak – od roku 2004, kdy Kypr vstoupil společně s Českem a dalšími osmi zeměmi do EU, objem peněz uložených v kyperských bankách majiteli kont z nečlenských zemí Unie utěšeně rostl. Stejně tak i atraktivita Kypru jako daňového ráje, přes nějž se dají téměř anonymně a velmi levně odklánět dividendy dceřiných firem na starém kontinentě.

Je načase si přiznat, že Brusel svou roli strážce majáku, který si dokáže posvítit na netransparentní finanční centrum Středomoří, zkrátka nezvládl. A jaké jsou jiné důvody, proč držet Kypr za každou cenu v eurozóně? V případě středomořského státu, jehož třetí nejvýznamnější položkou vývozu je sýr halloumi, jich kromě obav z dominového efektu rozkladu eurozóny mnoho nenajdeme.

Kyperský Kameňák je nicméně výzvou k pokusu, který jindy a jinde provést nelze. Vzhledem k tomu, že evropský byznys je na ten kyperský navázán jen papírově, stálo by za zkoušku odhodlat se k radikálnímu kroku a ostrov nechat z eurozóny vystoupit. Jedině tak se ukáže, že autoři katastrofických scénářů líčících rozpad Evropy po pádu Kypru by raději než v Bruselu měli se svými temnými vizemi klepat na dveře Hollywoodu.