Již dlouho se hovoří o krizi masových lidových stran v Evropě, ale většina studií v médiích se doposud zabývala jen krizí sociálních demokratů. Jak jsou ale na tom konzervativní strany?

Poslední analýzy politologů ukazují, že i pravé spektrum politické krajiny má problémy: Například podle politologa Wernera Pergera se zvyšuje napětí mezi pragmatiky a ideology, což škodí středově orientovaným konzervativním stranám. Ti, co by rádi pravici reformovali, si nevědí s touto situací rady. Toho využívají skoro všude radikálové. Za této situace si konzrvativci vzpomněli na knížete Bismarcka, který řekl, když má být revoluce, raději se na ní budu podílet, než abych byl její obětí.

Důsledky jsou ale na bíledni: Politická krajina se stala od té doby, co se obě politická křídla sobě přiblížila, nepřehledná a dřívější rozdíly mezi sociálními demokraty a konzervativci se vytratily. Od té doby kdy i pravice začala hovořit o rovnoprávnosti žen, komunálních školách, o rovnosti a zmírňování sociálních rozdílů ve společnosti a podobně sociální demokraté zase začali hovořit o úsporách v rozpočtech, privatizaci a podpoře podnikavých lidí, voliči si s takovými stranami neví rady. Blairův koncept byl zajímavý na jednu sezónu, napsal analytik FAZ.

Dříve masové strany buď získávaly většinu, nebo tvořily koalice s velmi blízkými politickými subjekty, ale v posledních letech - právě díky sblížení programů - už získávají jen něco mezi dvaceti až třiceti procenty hlasů a na váze získávají malé, periférní strany, bez nichž by nemohly donedávna dominantní strany vládnout.

Tato situace nastala dokonce i ve Velké Británii, zemi, kde vždy vítězila jen jedna silná strana. Ve Švédsku dokonce museli utvořit konzervativci koalici čtyř stran. Obě nová uskupení ale po bedlivějším pohledu nesignalizují nějakou změnu. Například ve Velké Británii se zcela jistě na evropské politice vůbec nic nezmění, domnívají se analytici.

Jiná situace je v Německu v CDU, která se vždy profilovala jako středopravá strana. Když však Evropu dostihla krize, paní kancléřka Merkelová hodně dlouho s jakýmikoliv kroky váhala, až ztratila hodně ze svého politického kreditu. V nové situaci ztratila politický instinkt a na otázku, co je konzervativní už nejspíš neumí odpovědět, napsal Jürgen Kaube. A jak známo v Rakousku vládne opět velká koalice, tedy sociální demokraté spolu s lidovci, a od tohoto tradičního spojení jistě nelze očekávat žádné inovativní impulzy pro konzervativce.

Jak je to možné, že strany, které tradičně byly považovány za specialisty na skutečnost, které většinou v minulosti uměly přesně pojmenovat aktuální nebezpečí a neutíkaly nikdy k utopiím a metaforám, najednou neumějí najít správný slovník?

Na tuto otázku je možné nejspíš hledat odpověď ve Švédsku. Tam totiž hlavní ideolog konzervativců Anders Borg, než vyhrál volby a vytvořil koalici čtyř stran, si položil pro Švédy důležitou otázku: je konzervativní recept použitelný pro moderní společnost s vysokými sociálními výhodami jaké je Švédsko, a odpověděl NE. Protože v jeho modelu viděla velká část konzervativců v Evropě spásu, dostaly se do slepé uličky skoro všechny strany, které jeho model následovaly.

Vraťme se ale do Německa: Konzervativci tam tradičně uctívali svobodu podnikání, svobodu vyznání, vzdělání, rodinu, píli a patriotismus, jenže - říkají dnes sociologové a filozofové - to jsou hodnoty lokálně orientované, které nemají skoro nic společného se stranickou politikou, a to zvlášť v době globalizace. Možná tady někde je hlavní problém, s kterým se konzervativci budou muset vypořádat.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel