Ne, takový člověk jen má paměť

Při nesouhlasu s EU nejde o souhlas s Ruskem. Jde o důkaz zachování si paměti. Kdo si pamatuje východní blok a vše, co přinášel, ten prostě se současným Bruselem souhlasit nemůže. Z tohoto východiska nelze vyjmout ani dění na Ukrajině.

Komentáře k dění na Ukrajině, které nepodléhají jedinému správnému vidění zla a dobra, daly prostor nové nálepce "putinovec". Kdo je proti Bruselu, ten je zkrátka s Moskvou. Kdo odmítá kroky Evropské unie ve věci podpory demonstrantů a ukrajinské tzv. opozice, ten prý podporuje Rusko a jeho politiku, které cílem je mocensky posílit v Evropě. A proti roztahovačnému Rusku je potřeba bojovat. Prý.

Když se u nás podíváme na průzkumy veřejného mínění ve věci podpory EU, nevyjímaje otázku přijetí eura, pak je pro europeisty zdánlivou vodou na mlýn fakt, že Bruselu věří především mladí, vysokoškolsky vzdělaní lidé, netrpící hmotnou nouzí. Jsou to ovšem právě ti, kteří zpravidla na vlastní kůži nepoznali důsledky existence komunistického bloku, přičemž v lepším případě už v roce 1989 byli na světě a tahali alespoň kačera. Dostudovali za veřejné peníze, přičemž přes skutečnost, že jejich vzdělání v mnohdy nepotřebných a neuplatnitelných oborech jim zaplatili z daní jiní, byli a jsou udržováni v politicky korektním dezinformačním vakuu, že to bylo studium bezplatné. Dnes je většina z nich buď ve veřejném sektoru přisátá na veřejných penězích, uhnízděná v tzv. neziskovkách, se kterými se roztrhl pytel, případně v zaměstnání vzniklém z dotačních titulů EU. Absence osobních zkušeností, které mají právě ti, kteří jsou starší a mnohdy kvůli minulému režimu nedosáhli na vzdělání, se stala základem jejich podpory Bruselu. Oni totiž tu starou Moskvu nezažili a nemají s čím porovnávat.

Východní blok byl tvořen státy, které byly fakticky nezávislé, přestože ideologicky táhly za jeden provaz. Hospodářské propojení těchto států bylo založeno na centrálním plánování a vzájemném přerozdělování výdobytků a na politických doporučeních z Moskvy, které se staly základem k přijetí v členských státech. Existovalo jediné správné vidění světa a jiné nebylo připuštěno. Nomenklaturní kádry byly víc, než občané. Skutečná ideová opozice neexistovala. Existovala Národní fronta, ve které politické strany razily jedinou správnou cestu. To byla stará Moskva, CCCP a její satelity v různých obdobách, doba studené války.

Evropská unie je tvořena státy, které jsou dnes paradoxně méně fakticky nezávislé, než tomu bylo dřív. A táhnou za jeden ideologický provaz. Hospodářské propojení těchto států je založeno na centrálním plánování, kvótách a neférových dotacích. Z pouhých doporučení Bruselu, která se také stala pod taktovkou nové Národní fronty europeistů napříč politickými stranami základem k jejich přijetí v členských státech, se oproti staré Moskvě staly v mnoha případech nařízení, která nelze nepřijmout bez hrozby sankce. Vážení, to nebylo ani za RVHP. Opět existuje jediné správné vidění světa a "kdo nejde s námi, jde proti nám". A politici jsou opět víc, než občané.

Studená válka je však už dávno pryč. Rusko už není CCCP a stará politbyra v Moskvě už neexistují. Co neexistují, ono je to dokonce tak, že v Rusku nemají komunisté a socialisté zdaleka takovou sílu, jakou mají ti v Bruselu a v přidružených satelitech. Rusko založilo svou novou existenci na obchodu, nikoli na komunistických či socialistických doktrínách, díky čemuž je společně s Brazílií, Indií, Čínou a Jižní Afrikou dost před námi. Absolutním pokrytectvím je pak skutečnost, že zatímco kritizujeme úroveň tzv. lidských práv v Rusku a Číně, jezdí tam západní politici na koberec, když potřebují prodat svoje státní dluhopisy, prsící se přitom tím, že u nás jsme na tom s tzv. lidskými právy líp.

Být proti zásahům Evropské unie na Ukrajině ani zdaleka neznamená být podporovatelem Ruska. Je to jen důkaz toho, že ještě existují lidé, kteří mají paměť, mají s čím porovnávat a vědí, že být s Bruselem nebo s Moskvou je jen cestou z deště pod okap. Být proti jednostranným zásahům Bruselu na Ukrajině je jen důkazem toho, že si někteří z nás ještě pamatují důsledky jednostranných zásahů Moskvy z doby dřívější. V tomto případě nejde o příklon k jedné či druhé straně, ale o princip. Princip nepatřit nikomu, který bych tak přál nejen Ukrajině, ale především nám samotným.