Zlaté časy, kdy šlo z Bruselu čerpat dotace a vše špatné na něj svádět, končí

Česká republika má i díky dotacím z Evropské unie nejhustší síť rozhleden v Evropě, avšak zdejší politické rozhledy zpravidla končí v pásu pohraničních hor.

Zejména po brexitu mají skoro všichni jasno: za všechno může Evropská unie, a musí se proto změnit. EU je byrokratická, nedemokratická, ba diktátorská, odtržená od života prostých lidí, kterým diktuje příkon vysavačů, ale zásadní problémy, jako například migrační krizi, řešit nedokáže. Měla by být akceschopnější, zároveň však neomezovat suverenitu členských zemí. Euroelity by se měly urychleně probudit nebo, jako v případě předsedy Evropské komise Junckera, rovnou odstoupit.

Výše uvedené se dnes považuje za takřka banální a nezpochybnitelnou pravdu, nicméně jde o pořádnou zmotaninu, která svědčí hlavně o tom, že Evropské unii u nás skoro nikdo nerozumí, popřípadě z různých důvodů nechce rozumět.

Kdo je bruselská elita?

Problém lze ilustrovat i na často skloňovaném pojmu evropské či bruselské elity. Kdo se tím konkrétně myslí? Angela Merkelová, nebo François Hollande? Oba jsou přece politiky, jejichž mandát plyne z vítězství v domácích parlamentních či prezidentských volbách, euroelitami se v pravém slova smyslu stávají pouze na zasedání Evropské rady, tedy summitu vrcholných představitelů členských zemí. Kdyby dejme tomu Alternativa pro Německo vyhrála parlamentní volby a její předsedkyně Frauke Petryová získala post kancléřky, stane se tak automaticky i „bruselskou elitou“, neboť získá právo zasedat v Evropské radě. Čili ve vrcholném orgánu EU, složeném z vedoucích představitelů národních států, kde se rozhodnutí přijímají na základě konsenzu – nejedná se tudíž o nějakou nikým nevolenou byrokratickou superstrukturu.

Za typického představitele „euroelit“ by se dal možná označit takzvaný evropský prezident Donald Tusk. Ovšem zároveň jde o snad nejméně pravomocného prezidenta na světě. Pravomoc má vlastně jen jednu: svolávat summity Evropské rady a předsedat jim, přičemž na nich nemá hlasovací právo. Jeho kolegyně, vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Federica Mogheriniová, na tom s pravomocemi není o moc lépe.

A co Jean-Claude Juncker? K dokonalosti má daleko, přesto disponuje demokratickým mandátem. Jím řízenou Evropskou komisi potvrdil Evropský parlament (EP) a pozici jejího šéfa zastává i proto, poněvadž lucemburská Křesťanskosociální lidová strana, jímž je členem, patří do Evropské lidové strany, kterážto tvoří – na základě rozhodnutí voličů v přímých volbách do EP –jeho největší frakci. Členy Evropské komise, tedy celounijního „nadnárodního“ orgánu, navrhly národní vlády, komise musela získat důvěru EP a EP ji může vyslovením nedůvěry odvolat.

Ano, na pranýři zbývají ještě pověstní bruselští byrokraté – anonymní, nevolení, nekontrolovatelní. Zná však někdo z domácích voličů úředníky z českých národních ministerstev? Nemyslím osobně, že rodinný příslušník nebo známý prostě „dělá na ministerstvu“, ale coby občan. Český úředník je přece víceméně stejně anonymní jako bruselský byrokrat.

Samozřejmě, unijní instituce jsou nesporně o něco složitější než ústavní struktura na úrovni národního státu, neboť se snaží zkombinovat vliv a zájmy jednotlivých suverénních členských zemí s potřebou existence celoevropských funkčních orgánů. Což není vzhledem k počtu členských zemí i historické, etnické či kulturní pestrosti kontinentu vůbec snadné. Avšak zcela nesrozumitelné to také není. Pochopení alespoň základní architektury Evropské unie nepředstavuje intelektuálně náročnější úkol než například proniknutí do tajů pravidel silničního provozu, přičemž řidičák má dnes skoro každý.

Velké věci začínají u těch malých

Nějaké zásadně lepší a jednodušší přenastavení unijních institucí asi stejně nikdo nevymyslí. Navíc, má-li EU nyní čelit rostoucím bezpečnostním hrozbám, případné rozvolňování dosaženého integračního stupně jí v tom určitě nepomůže. A ani ty nešťastné vysavače nemusí být „buzerační prkotinou“, vždyť úspora energie může mít zásadní strategické důsledky. Velké věci totiž často začínají i končí u těch malých.

Komplikované záležitosti a složité struktury se prostě nedají řídit jednoduše – a i proto je konkrétní unijní politika často přímo mizerná. Jde však vlastně o základní problém demokracie jako takové. Naše zbrklá „eurokritika“ každopádně naznačuje, kde je zakopán pes. Hlavně doma, jednak v lidu, jenž se s chytrými mobily honí za pokémony, ale o EU si pomocí toho samého mobilu nezjistí ani základní informace. A též v „národních“ politicích, po kterých si současná doba žádá zodpovědnost, k níž mnozí nedorostli. Zlaté časy, kdy šlo z Bruselu poklidně čerpat dotace a vše špatné na něj svádět, totiž končí.

Autor je politolog

LN, 23.7.2016