Pan Fischer se domnívá, že nová vláda se přestala úplně starat o zahraniční politiku a ohlíží se pouze na vnitrostranické podněty. Zajímá ji jen to, čím sbírá body pro příští volby. Takovýto postoj znamená jen jedno, říká, vyhýbání se vůdčí politické role. Být politickým lídrem totiž znamená přesný opak: neřídit se výzkumy veřejného mínění, ale naopak pokusit se za všech okolností proměnit mínění menšiny v mínění většiny. Prosazovat perspektivní koncepty proti populistickým řešením.

Německá politika podle Joschky Fischera měla od roku 1945 jasné cíle, které nyní ztrácí. Nejprve šlo o to získat znovu státnost a suverenitu. Poté šlo o to Německo integrovat do západních struktur. V době, kdy se sjednocení zdálo nereálné, šlo i o to pěstovat rozumné německo-německé vztahy a být platným členem NATO. Pak přišlo jako velký úkol sjednocení Německa.

Zatímco Francie a Velká Británie mohly dělat léta samostatnou politiku, Německo po dvanácti letech nacismu bylo z této iluze vyléčeno. Dnes jsou vyléčeny i tyto velké státy, protože ve hře jsou jiní megaaktéři a jiné megastruktury, vedle kterých i země jako Francie, Anglie a Německo jsou jen malými státy. Proto jediný rozumný cíl pro německou politiku může být budování sjednocené Evropy, míní Joschka Fischer.

Problém však vidí v tom, že nová generace politiků, která nemá v sobě zakódovaný zážitek druhé světové války, je příliš zaměřená jen sama na sebe a Evropa jako taková pro ně už tolik neznamená. To potvrzuje i nález německého Ústavního soudu, který odmítl Evropský spolkový stát a naopak se postavil za svazek suverénních států.

V tomto kroku vidí bývalý německý ministr zahraničí obrat v porovnání s tím, co začal budovat Helmut Kohl, který pochopil, že Německo a jeho zahraniční politika se může realizovat jen v silné Evropě. Proto by za základ německé politiky měla být i dnes považována společná evropská politika, míní Fischer, a na to se zapomíná, což Německo marginalizuje. Už i proto, že státy jako Německo stárnou a počet jeho obyvatelstva se tragicky snižuje.

Podle Joschky Fischera je každá vládní koalice definována podle toho, jak se postaví k úkolům, o kterých nevěděla, s kterými nepočítala. Kohla překvapil rok 1989 a učinil z něj velkého politika: sjednotil Německo, což si dlouho nepřáli ani v Londýně, ani v Paříži, ani ve Washingtonu.

A kancléřka Merkelová bude zase jednou posuzována podle toho, jak se chovala v dobře bankovní a hospodářské krize, kterou rovněž nikdo nečekal. Podle Joschky Fischera se zdá už dnes zřejmé, že reakce německé vlády v tento moment nebyla správná: místo, aby Německo a Evropská unie tlačily na rychlejší integraci, stáhly se evropské státy do starých národních pozic. A zároveň není podle Fischera Německo ani ochotno skutečně investovat do transatlantických vztahů, když je taková investice spojena s vnitropolitickými riziky, což ho rovněž oslabuje.

Podobně ostře se bývalý ministr zahraničí pustil i do hodnocení hospodářské politiky Německa: podle něj už není tato země mistr v exportu, jak tomu bývalo dříve, ale většina vývozu už jde jen do sousedních zemí, které tvoří společný trh. Takový vývoz není možné považovat za skutečný export, ale Německo na něm vydělává a je právě díky evropské integraci silné. To, že do Evropské unie investuje, se jí bohatě vyplácí.

Joschka Fischer ve svých úvahách mluví převážně o Německu, ale díky tomu, že v posledních letech často přednáší na prestižních univerzitách ve Spojených státech, vidí Evropu v jiném kontextu. A to, že se například na nukleárním odzbrojení domluvily Spojené státy jen s Ruskem, vidí jako důkaz toho, že Evropa se stala pro USA, pokud není sjednocená, zcela nezajímavá. Takové úvahy ale mladé pragmatiky, myslící jen v horizontu jednoho volebního období jak v Německu, tak u nás, moc nezajímají.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

Autor je novinář a spisovatel