Teroristou není jen muž s průkazkou Islámského státu, ale každý násilník šířící hrůzu

Loni na podzim uznávaný izraelský novinář Ari Šavit v liberálním listu Haarec napsal: arabská humanitární katastrofa migruje ze Středního východu do střední Evropy, ale EU (především Německo) se stará o to, zda migrantům dostatečně otevírá dveře. Ve skutečnosti je načase otevřít oči.

Ať si o tom každý myslí, co chce. Zprávy z Evropy poslední doby ale jako by otevíraly oči i těm, kdo se ještě loni o světové dění nezajímali. Nice, Würzburg, Mnichov, Reutlingen... Evropa se v přímém přenosu poizraelšťuje, ale jen v tom ohledu, že se stává širokým terčem teroru. Tím si její politické, společenské i kulturní elity zadělávají na problém.

Byly doby, kdy se útok teroristů v Evropě odehrál jednou začas, a to na vybraný cíl. Pak začaly přicházet vícekrát do roka a bez výběru cíle. Potom vícekrát do měsíce. Teď skoro každý den. Co s tím? Lze říkat, že je to jako v Izraeli. Ale ve skutečnosti to není jako v Izraeli, nepočítáme-li statistickou četnost útoků. Tomu se na sto procent zabránit nedá. Ale otevřít oči, uznat aspoň pár základních faktů by jít mělo. Jenže v Evropě jako by nešlo.

Evropa se poizraelšťuje v tom smyslu, že je stálým terčem teroru. Ale odmítá se poizraelštit v tom smyslu, aby na to adekvátně reagovala – třeba jen důsledně pojmenovala hrozbu. Místo toho se v ní dále rozevírají nůžky mezi postojem elit („to nemá nic společného s islámem“) a řadových občanů. To je větší riziko než úhrnný počet zabitých. V rozhovoru pro sobotní Orientaci LN to řekl nobelista Daniel Shechtman: „Otázka bezpečnosti před terorismem je nyní mnohem závažnější v Evropě než v Izraeli.“ Řekl to ne jako bezpečnostní expert, ale jako člověk, který ví, zač je života v takových podmínkách loket, dokázal si s tím poradit i být loajální ke své zemi.

Islámský stát s nožem v ruce

Už škola by měla učit, že výraz teror není odvozen od počtu obětí zločinu, ale od latinských slov terror (hrůza) či terrere (děsit). Tak to vnímají i běžní lidé. Důležitější než počet obětí a motivace útočníka je pro ně fakt, že hrozba je nahodilá, že nemíří jen na vybrané cíle (na newyorská Dvojčata coby „symbol západní arogance“), ale je všudypřítomná – v hospodě, ve vlaku, na ulici řadového města v Evropě.

Elity Evropy to ale berou jinak. Za teror pokládají to, co má ideologický náboj, kdežto činy jedinců řadí do šuplíků jako černá kronika či psychiatrická diagnóza. Ten rozdíl má význam už pro pátrání po spolupachatelích. Ale z hlediska toho, jak cítí své ohrožení veřejnost, je to upřímně řečeno fuk. Přesně to vidíme v dnešní Francii či Německu.

Po každém útoku hned následuje pátrání. Jakmile se najde sebemenší spojení s Islámským státem, hurá, je to terorista. Jakmile se nenajde, je to zřejmě duševně vyšinutý chudák, navíc třeba šikanovaný. Ukázkou je nedělní zpráva po vraždě těhotné ženy nožem v Reutlingenu: „Policie nemá vodítko pro teroristický útok.“ Tohle má přesvědčit veřejnost?

Aby bylo dobře rozuměno, opakem nesmí být hysterie, ale přinejmenším nějaká snaha nazývat věci pravým jménem. V Izraeli běží už skoro rok „intifáda nožů“. Jsou to neorganizované individuální útoky pomocí aut, nožů, nůžek, ale i střelných zbraní. Pachateli jsou často adolescenti, kteří nemají vůbec nic společného třeba s Hamásem, natož s IS. Ale celé je to společensky považováno za vlnu teroru. Naproti tomu Evropa působí až posedle tím, jak hledá napojení na IS.

Možná proto, aby nemusela stanovit rizikovou skupinu lidí (mladí muslimové původem z Blízkého východu), což je běžné v Izraeli, ale nepřípustné v Evropě, posedlé antidiskriminací. Raději hledá zlo a riziko pouze v IS. Ale selská otázka zní: Jak může nálet na základnu IS v syrské poušti omezit riziko útoku nožem v evropském městě?

My nic, to kolonialisté

Evropské elity hledají příčiny problémů jen v samotném Západě, v jeho neblahé minulosti, sobectví, islamofobii. Vůbec si nepřipouštějí uvažování zmíněného Ariho Šavita. Ten vidí kořeny problému v politické korektnosti Západu, která znemožňuje nazývat věci pravým jménem. Intelektuální odkaz Edwarda Saida staví Araby výhradně do role obětí. Západ s nimi proto zachází jako s adolescentem, neodpovědným za své činy, který všechny své neduhy připisuje jiným – imperialistům, kolonialistům, sionistům.

Je pohodlné dělit pachatele násilí na teroristy (na ty, koho naočkovala vražedná ideologie IS) a magory (ty, komu „ruplo v bedně“). Tak získáme samé oběti: buď ty, kdo podlehli indoktrinaci zločinců, nebo ty, kdo podlehli duševní chorobě. A riziková skupina se vytrácí. Ale jisté pochyby klíčí. Už dvakrát (v Nice a v Mnichově) se ukázalo, že pachatelé „amokových útoků“ se na ně chystali až rok. To jako že si naplánovali, že za rok jim „rupne v bedně“? Raději otevřme oči.

LN, 26.7.2016