Spojené státy evropské jsou neuskutečnitelným snem

Prezident Miloš Zeman včera podepsal dokument o záchranném fondu pro eurozónu. Ceremoniál se uskutečnil na Hradě během návštěvy šéfa Evropské komise José Barrosa, byla vztyčena i vlajka Unie.

Slibem nezarmoutíš. A předsedu Evropské komise José Emanuela Barrosa už vůbec ne. Z tohoto pohledu novopečený prezident Miloš Zeman při vztyčování ohvězdičkované modré vlajky na Pražském hradě a podpisem pod evropskou dohodu o eurovalu škodu státu valnou nenadělal. A přitom si vysloužil pozornost médií po celé Evropě.

Nad Pražským hradem vlály v historii i horší vlajky, byť na tuhle asi nemalá část veřejnosti nebude, vzhledem k současným událostem, dvakrát hrdá. Ale hlouběji do kapsy mít nebudeme. A euroval, jak se říká Evropskému stabilizačnímu mechanismu, bolí jen ty, kdo platí eurem. A to Češi nikdy nebudou. Tedy aspoň pokud jde o současné euro. A Barroso se Zemanem si o tom mohou říkat, co chtějí. Na tenhle tobogan končící v ekonomickém pekle žádná, ani ta nejevropštější politická reprezentace dobrovolně nenaskočí. ESM se může tisíckrát nazývat stabilizačním mechanismem, ale nic stabilizovat v eurozóně nedokáže.

Madrid si půjčuje i platí

Ale Miloš Zeman má jistě na svůj eurofederalismus i jeho včerejší demonstraci právo, stejně jako měl na své postoje právo minulý prezident. Pro toho byl euroval "absurdním a zrůdným" a měl pro to dost důvodů, které s ním autor tohoto textu nepochybně sdílí.

Evropský stabilizační mechanismus, jehož řádnými členy jsou pouze země používající euro, je určen pro dokapitalizování problémových bank v zemích eurozóny.

Poprvé a zatím jedinkrát byl použit ve Španělsku, jehož banky se dostaly do vážných potíží kvůli hluboké krizi a splasknutí realitní bubliny, kterou v minulém desetiletí vygenerovala právě společná měnová politika Evropské centrální banky. Absurdnost mechanismu spočívá mimo jiné v tom, že španělská vláda si od ESM fakticky půjčila necelých čtyřicet miliard eur na ozdravení svých bank, zatímco na kapitálu ESM se podílí 83 miliardami, které doopravdy nemá.

Pokud by měla svůj závazek vůči ESM splnit z části větší než zanedbatelné, tak by prostě a jednoduše zkrachovala. Celý tento mechanismus je postaven na předpokladu, že záruky poskytnuté členskými zeměmi eurovalu nebude nutné nikdy doopravdy čerpat, protože pomoc bude vratná a nebude jí potřeba v takovém rozsahu. Většina členských zemí je prý zdravá a jejich peníze budou stačit. Žel to vypadá, že tento předpoklad je poněkud optimistický, řečeno dosti eufemisticky.

Platili bychom 300 miliard korun

Mimochodem, sousední maličké Slovensko se na eurovalu podílí částkou zhruba pět a tři čtvrtě miliardy eur. Když se na Slovensku schvalovalo přistoupení k eurovalu, označil to jeden ze slovenských poslanců za ekonomickou vlastizradu a padla kvůli tomu slovenská vláda. V Česku bylo za velezradu naopak senátorem Dienstbierem označeno to, že prezident Klaus odmítl připojit svůj podpis pod podobný, budoucí závazek. A dosáhl toho, že Senát tuto skutečnost připojil jako jeden z důvodů k ústavní žalobě na končícího prezidenta.

Podíl více než dvakrát tak velké české ekonomiky by činil v přepočtu na české koruny v dnešních cenách hodně přes tři sta miliard korun. Tedy přibližně částku, kterou stát ročně vyplatí penzistům.

Je přitom nezpochybnitelnou skutečností, že ani za tyto astronomické částky lité do problémových zemí bez větší naděje na návratnost se nelze vykoupit z eurokrize. Takovým lékem je opravdu jen a pouze federace, Spojené státy evropské. Tam se budou obdobné částky přelévat v rámci federálního rozpočtu zcela běžně a každoročně. Budeme mít všichni stejné daně, stejné dávky, stejné penze. Češi jako Řekové, Řekové jako Němci, Poláci jako Francouzi. Moc hezký sen eurofederalistického prezidenta Miloše Zemana, ale i dalších. Nejspíše ti Němci, kteří by všem ty penze měli platit, asi dlouho nebudou ochotni snít. Zvláště až zjistí, že by se jejich výše kvapem přibližovala české, než že by to bylo naopak.

Sny jsou hezká věc, ale jen do okamžiku, kdy začnou být uskutečňovány. Většinou to poměrně velkou část federálních občanů docela citelně bolívá a cítí křivdu, kterou je třeba narovnat. Přiznejme, že není na světě případu, kdy by federace vznikla jinak než násilím, a mocenským násilím byly také vždy víceméně udržovány. Včetně té rozpadlé československé federace či v současnosti praskajícího belgického či španělského státu. Proč to tak je, je určitě na delší stať, než je jeden komentář v novinách.

Lék na tyto sny je ale prostý a dávno známý.

Je jím demokracie. Nechť voliči svou volbou rozhodnou, zda chtějí být součástí podobných federací. Je celkem pozoruhodné, že právě Miloš Zeman jako zanícený přítel přímé demokracie zrovna v tomto případě nikdy nevyjádřil politování, že Lisabonská smlouva, zásadní krok k federálnímu uspořádání Evropy, nebyla schvalována referendem. Že by i jemu byla odpověď voličů předem známa?

MfD, 4.4.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO