aneb Solidarita je kulturní výkon

My jsme Evropa. To je název manifestu evropských intelektuálů, který vyzývá k novému založení Evropy zdola. Jde o výzvu, kterou inicioval německý profesor sociologie Ulrich Beck, autor velmi úspěšné knihy Riziková společnost a francouzský politik a sociolog Daniel Cohn-Bendit, ke kterému se brzy připojily stovky dalších intelektuálů z celé Evropy. Jde vlastně o reakci na neschopnost a zlobu občanů na politiky prakticky v celém evropském prostoru, kteří neřeší nezaměstnanost a vzdělanost mladých lidí a investují miliardové sumy do záchrany egoistických bank, které se pouštěly do rizikových operací. Vlastně jde o vzpouru duchovních a intelektuálních elit proti politickým a hospodářským elitám, které chtějí sjednotit Evropu způsobem, který jim je proti srsti. Je to výzva proti představě, že je možné vytvořit šťastné občany Evropy i proti jejich vůli. Manifest suše konstatuje, že takhle nemůže žádný demokratický systém fungovat, a proto je ho třeba změnit.

Manifest jsem si přečetl na dovolené v zahraničí současně se zprávou o přednášce prezidenta Klause, kterou přednesl skoro ve stejné době, kdy byl zveřejněn manifest, v Chicagské radě pro globální záležitosti. Prezident se v přednášce zabýval podobnými tématy: fungováním společné evropské měny a v této souvislosti prohlásil, že v Evropě se nemůže vyskytovat "autentický pocit solidarity, který existuje ve Spojených státech a který například existoval před dvaceti lety v Německu." Evropa je podle něj zasažena hlubokou krizí, kterou způsobuje oslabení národních států a měnová unie. Změnu by podle něj přineslo opuštění "neproduktivního" sociálního tržního hospodářství či ucelený program redukce mandatorních výdajů. Odmítl rovněž ekologickou legislativu a zopakoval, že Řecko považuje za oběť chybného uspořádání eurozóny.

Jenže tahle krize není v dějinách naší civilizace nová: je tomu skoro přesně 222 let, upozorňují historici, kdy se sešli u večeře tři muži a řešili podobný problém: Gigantické dluhy, které ohrožovaly rozbití soustátí. Chudé země žádaly vedení o odpuštění dluhů a bohaté země zase tlačily na to, aby každá země hospodařila sama a měla oddělené hospodaření. V ten moment jeden z přítomných mužů přednesl návrh: Centrála převezme dluhy chudých zemí, ale za to bude celá unie řízena bohatými státy.

Tato večeře se konala v New Yorku v roce 1790, návrh přednesl jeden z otců zakladatelů USA a první ministr financí Alexander Hamilton (první zpráva o veřejném úvěru je z 14. ledna 1790) a tak se zrodila solidarita ve Spojených státech a centrální vláda. Základní otázka proto dnes zní: Jsme schopní se chovat podle stejného modelu? Může se historie opakovat?

Oba postoje představují jen rozdílnou reakcí na krizi Evropské unie, Klaus se chce vrátit zpět k národním státům, evropské elity chtějí vytvořit větší celek a jít dopředu, zůstat důležitými hráči v globálním světě. Krize byla zřejmě způsobena mimo jiné hlavně tím, že byla vytvořena měnová unie, aniž současně vznikla politická a fiskální unie, bez které jednotná měna těžko může fungovat. Nepodaří-li se nám vytvořit politickou unii, bude Evropa v ohrožení, bude se marginalizovat. Stane se bezvýznamným hráčem v globální vesnici, což se samozřejmě týká víc nás než třeba velkého sousedního Německa.

Solidarita tedy evidentně není něco, s čím se člověk rodí a vždy představuje kulturní výkon: vůli a úsilí všech elit, a proto ji nelze přisuzovat jen některým státům. I příklad s Německem před dvaceti lety příliš nesedí: tam hodně lidí se solidární daní na nové spolkové země, zvláště později, když se ukázalo, jak se s penězi zachází, tvrdě nesouhlasilo a daň byla občanům vnucena politickými elitami, i když samozřejmě prošla bundestagem.

www.manifest-europa.eu