Summit Evropské unie, který proběhl minulý víkend v Bruselu, přinesl dohodu nad tím, jaká bude nová podoba tohoto nadnárodního seskupení. A jak to již při podobných setkáních na nejvyšší úrovni bývá, některé kroky byly předem očekávané a některé byly výsledkem dlouhých zákulisních jednání, a byly tudíž nečekané.

Německá kancléřka Angela Merkelová, která zastupovala předsedající zemi Unie, vyvinula v posledním půlroce značné úsilí k tomu, aby se Unie vrátila k původnímu návrhu Ústavní smlouvy. Tato smlouva byla odmítnuta v referendech ve Francii a Nizozemí v roce 2005, ale stále se rozšiřující Unie zjevně novou smlouvu o svém budoucím směřování potřebuje. Právě skončený summit novou podobu evropské ústavy přinesl, ale…

…tak jako vždy v historii evropských summitů se konečný výsledek rovná jednomu velkému kompromisu. Prvotní koncept evropské ústavy byl pozměněn, i když se jedná spíše o změny kosmetické. Především byl odstraněn červený hadr v podobě symbolů EU, který dráždil euroskeptické (či eurorealistické?) země. Nová „smlouva“ se již nenazývá Ústava a dokonce ani není novým právním rámcem Unie, ale je to pouze její novelizace. A tento rozdíl je podstatný, neboť novelizace smluv nepodléhají schválení referendem občany Unie. Tímto pragmatickým krokem se společenství pojistilo proti opakování fiaska z před dvou let. Navíc zmizely i zmínky o vlajce a hymně Unie. Ačkoli se jedná pouze o symboly, tak tento ústupek představuje velké vítězství pro země, které odmítají federalistické uspořádání Unie. Mezi tyto země v současné době patří vlády Velké Británie, Polska, Nizozemí, ale i České republiky.

Kompromisem skončil také spor o to, kdo Unii povede a bude jejím reprezentantem. Podle nové „smlouvy“ bude vytvořen post prezidenta Evropské unie, který bude volen na dva a půl roku, což je úspěchem federalistů. Již se mluví o tom, kdo jím bude. Nejčastěji se zmiňují jména odstupujícího britského premiéra Tonyho Blaira či bývalého českého prezidenta Václava Havla. Oba se nechali slyšet, že o post nemají zájem. Navíc je nutné vidět, že federalisté ze zakládajících zemí Unie si nenechají zvolit prezidentem EU představitele anti-federalistické země (Blair) či představitele východní Evropy (Havel). Naopak post ministra zahraničí vytvořen nebude, protože jeho titul se bude nazývat Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Nadále tak bude platit roztříštěnost evropské zahraniční politiky, která se táhne od památné věty ministra zahraničí USA Henryho Kissingera, který chtěl telefonní číslo na svého evropského kolegu. Nadále tak musí světoví politici volat na 27 různých čísel jednotlivým ministrům zahraničí členských zemí.

Velmi podstatným, a to i z pohledu České republiky, bude zeštíhlení Evropské komise. Až dosud měla každá země jednoho komisaře. To však znamenalo, že celá Unie má 27 komisařů. Aby měla každá země svého zástupce, musely se některé resorty vytvářet uměle a navíc se snižovala akceschopnost a flexibilita celé instituce. Podle nové dohody bude mít Komise jen 17 členů, čímž některé země o „své“ komisaře přijdou. Nicméně nelze to brát tak, že tyto země ztratí svůj vliv. Komisař je reprezentantem Unie jako celku a nesmí být nikým ovlivňován, ani svou národní vládou. Jedná se tedy spíše o psychologický moment pro občany dané země, kteří tím však nic neztratí. Zeštíhlení Komise je naopak v zájmu celé Unie. Vždyť ani česká vláda nemá 27 ministrů.

Dalším bodem, které zvýší vliv členských států, je posílení pravomocí národních parlamentů. Ty dostaly možnost vyzvat Evropskou komisi, aby upustila od zákonů a nařízení, které tyto parlamenty považují za zbytečné. Tím by mohla Unie dostát svému záměru řídit se principem subsidiarity, který říká, že problémy se mají řešit tam, kde vznikají (a nikoli v Bruselu). Navíc by se zabránilo narůstání bruselské byrokracie. Otázkou zůstává, do jaké míry se bude Komise těmito žádostmi řídit. Aby však něco získali i federalisté, tak byl do nové smlouvy zakotven princip, kdy národní vlády nebudou moci vetovat návrhy nových pravidel v několika unijních politikách a resortech. Opět tak vidíme vyvažování obou principů za cenu vytvoření kompromisu.

Snad nejvíce mediálně prezentovaným tématem byla změna hlasování v rámci Rady ministrů. Do role problematického člena se již dlouho před summitem pasovalo Polsko, které tvrdošíjně odmítalo změnu hlasovacího systému podle smlouvy z Nice. Ten je výhodný pro menší státy, ale také pro středně velké Polsko. Toto hlasování bude zachováno do roku 2014, ačkoli o prezidentu Polska Lechu Kaczynském bylo více slyšet před začátkem summitu než během něj. Osobně si myslím, že polský návrh založit hlasování na odmocninách počtu obyvatel členských zemí by byl pro celou Unii nejvhodnější, protože by menší státy nebyly podhodnoceny a velké státy by přesto měly dostatečně velkou váhu. Od roku 2014 by se naopak podle dohody měla větší váha přesunout na velké státy. Je však zřejmé, že problém hlasování vyřešen nebyl a jistě se o něm bude na některém z příštích summitů tvrdě bojovat.

Výše zmíněné body lze právem označit za nejvýznamnější změny oproti původnímu návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Všechny významné dohody v rámci evropské integrace byly vždy dělány na bázi kompromisu, kde lze stěží určit jednoho vítěze a jednoho poraženého. Proto se většina významných bodů řeší v rámci balíkového jednání, kdy se sporné body probírají dohromady, a je tudíž šance na větší kompromis.

Mezi vítěze lze jistě považovat Německo a jmenovitě kancléřka Angelu Merkelovou, která provedla celou Unii neklidnými vodami složitého vyjednávání nad velmi křehkým tématem. Ačkoli byl nováčkem na velkém summitu, tak i francouzský prezident Nicolas Sarkozy ukázal svůj vliv na chod evropské instituce. Ten pomohl Merkelová přesvědčit problematické Polsko. Několik pozorovatelů již proto mluví o obnově německo-francouzského vůdcovství Unie, které bylo typické až do roku 1990. Zdá se, že Sarkozy se silou své osobnosti pokusí zastavit upadající vliv země galského kohouta na evropské a světové dění. Paradoxně polský prezident Lech Kaczynski je dalším vítězem summitu, ačkoli nebyl tolik viditelný. Polské zájmy však dokázal prosadit a obhájit. Totéž se podařilo britskému premiérovi Tony Blairovi, který se do Bruselu rozhodně nepřijel pouze loučit. A z českého pohledu lze také mluvit o úspěchu premiéra Mirka Topolánka a jeho vlády. Ten úspěch doslova potřeboval, aby odvrátil pozornost od vnitřní politiky, v níž se mu zatím nedaří prosadit reformu veřejných financí.

Návrh nové smlouvy lze považovat za jeden z největších kompromisů celé evropské integrace. Byly vypuštěny ústavní prvky, s kterými nesouhlasily především vlády Velké Británie, Francie, Polska, Nizozemí a České republiky. Na druhou stranu se nesmělo moc hýbat s původním ústavním návrhem, neboť by nesouhlasily spíše federalistické státy. O tom, zda je to pro Evropskou unii krok dopředu či zpět, je těžké rozhodnout. Závisí totiž na úhlu pohledu, až již se jedná o příznivce federální Evropy anebo jeho odpůrce. Spíše je to další přešlapování na místě, ale to už tak u kompromisů většinou bývá. Dohoda je nicméně na stole, ale sepisování výsledné smlouvy teprve započne. V platnost by měla vstoupit po ratifikaci ve všech členských zemích na počátku roku 2009. A to je termín, na který připadá České předsednictví Unie.

Autor je politolog