Portugalský liberál Barroso si oddychl. Evropský parlament stvrdil dohodu národních politických elit a stávajícího předsedu Evropské komise schválil ve funkci i pro další období. Sestava komisařů se však změní. Otázka, jež je nyní - v hodině dvanácté - živá u nás, zní: Bude patřit Česká republika ke střídajícím zemím?

Naše potíž je v tom, že post člena Evropské komise neumíme docenit. Díváme se na něj očima tuzemské politiky. Spekulujeme a intrikujeme, koho v domácím rybníku ponechat a koho vyexpedovat na šírošíré evropské moře. Přednostními adepty jsou bývalí premiéři, ministři a dosluhující partajní předsedové. Evropský zájem či odbornost zvažovaných osob stojí na druhé koleji.

O trochu bystřejší politici se pak přednostně zabývají tím, jaký resort by bylo pro Českou republiku nejvýhodnější utrhnout. Nejvíce lákají portfolia ekonomická a energetická. Jenže sotva si lze brousit zuby na tak tučnou kořist, když má naše země pověst věčného potížisty. Propírání Lisabonské smlouvy jsme dosud neukončili, naopak pravicoví senátoři se s ní znovu chystají k Ústavnímu soudu. Na Pražském hradě sedí Evropu provokující Václav Klaus. A ani české předsednictví nedopadlo slavně. Žádné zajímavé téma jsme neotevřeli, zato všelijakými Entropami jsme to partnerům sladili ostošest.

Chceme-li navíc zajímavý komisariát, měli bychom již teď mít po ruce vážného a respektovaného uchazeče. Nejlépe inteligentního a konsensuálního politika, nebo v evropských strukturách sběhlého odborníka.

Jména, která poletují mediálním prostorem, nejsou nezajímavá. Spíše než předmětem shody se však stávají jablkem sváru. Pomiňme povrchní úvahy o možném bruselském angažmá Mirka Topolánka, Jiřího Paroubka a Jana Fischera. První dva budou sotva dezertovat ze svých partají v předvolebním čase, byť by je to mohlo stokrát lákat. Stávající premiér zas má tolik odpovědné práce doma, že mu stěží zbudou síly na prošlapávání cestičky do Evropské komise.

Zbývají tedy čtyři ctihodní muži. Šance lidoveckého místopředsedy Pavla Svobody jsou mizivé. Je sice schopným legislativcem a evropské instituce zná velmi dobře, leč opírá se zatím o podporu toliko své strany.

Eventuální nominace bývalého vicepremiéra Alexandra Vondry by zdařile naplnila heslo "Evropě to osladíme". O Vondrovi je známo, že Evropskou unii chápe jako trpce přijímanou nutnost. O to více usiloval o realizaci Bushova amerického protiraketového deštníku ve střední Evropě, ať si o tom Brusel, Vídeň, Bratislava či Berlín myslí, co chtějí. A poté, co podepsal dopis Baracku Obamovi, v němž jej spolu se skupinou středoevropských politiků a intelektuálů vybízel k navázání na silovou Bushovu politiku zejména vůči Rusku, vypadl Vondra ze seznamu potenciálních poradců čerstvého generálního tajemníka Severoatlantické aliance Rasmussena. Doma by Vondru blokovali sociální demokraté, za hranicemi by měl tuze špatnou výchozí pozici pro slyšení na půdě Evropského parlamentu.

Od ČSSD a KDU-ČSL už zaznělo také jména ekonoma Jana Švejnara. Od poslední prezidentské volby je tento umírněný liberál vnímán coby průřezový kandidát na jakoukoli čelnou funkci, od něhož si partaje slibují bonus v podobě přílivu sympatií takzvaných středových voličů. Jan Švejnar sám se pak ochotně nechá přemlouvat. Výsledek však je nejistý. Jednak může europoslancům vadit jeho americké státní občanství, jednak vlažná politická podpora z domácího středolevého prostoru nestačí.

Ve zdánlivě nejvýhodnější pozici je stávají eurokomisař Vladimír Špidla. Spravuje resort sociálních věcí a zaměstnanosti, který sice nepatří k nejatraktivnějším, ovšem jeho agendu, týkající se boje se sociálními dopady globální krize, řadí předseda Barroso mezi klíčové. Ač příslušník konkurenčního sociálně demokratického tábora, má Špidla Barrosovu důvěru a jeho jméno bývá skloňováno v souvislosti s křeslem jednoho z místopředsedů Evropské komise. Poněvadž však doma sám moc nelobbuje, může se stát obětí vyvažování. Tedy, že bude řečeno: ani občanský, ani sociální demokrat, nýbrž někdo třetí. Naopak pro Špidlu v Praze hovoří fakt, že komisaře vybírá vláda. A ta, sužovaná stovkami jiných starostí, se nakonec může rozhodnout pro status quo, tedy neexperimentovat a nepolitikařit.

Ať už ale personální debata vyústí jakkoliv, jsme již podruhé na pozadí sestavování Evropské komise konfrontováni s nekoncepčním, pramálo vstřícným a odpovědným přístupem zdejších politických lídrů. Řeší spíše koho ne, než koho ano, a o koncepčnosti jejich přístupu, o hlubší strategické úvaze si můžeme nechat jenom zdát. Hlavně že českých národních zájmů mají všichni plná ústa.

30.09.2009

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6