29.11.2020 | Svátek má Zina


EVROPA: EU a pan president

29.1.2007

Nejvýznamnějším problémem, který naše společnost řeší a který bude aktuální pro celou řadu příštích generací, je vytváření společné Evropy a naše zapojování do ní. Možná si to dost dobře neuvědomujeme, ale tento proces může představovat zásadní kvalitativní proměnu v historickém vývoji Evropy. Proměnu, jaká nemá obdoby od vpádu Avarů nebo od rozšíření křesťanství na tomto kontinentu. Záleží jenom na Evropanech, jestli začnou problém, ke kterému vývoj Evropy po všech jejích zkušenostech dospěl, řešit zásadně a ve všech potřebných souvislostech, nebo zůstanou jen u některých reforem, které dnešní globalizovaný svět a dosažený technický pokrok vnucují a „zakonzervují“ uspořádání, které sice přinese řadu positivních změn, ale díky své polovičatosti bude do budoucna trvalým zdrojem kontroverzí nejrůznějšího druhu.

My jsme malý stát a nově koncipovaná Evropa nám může dát obrovskou šanci po seberealizaci. Musí to však být Evropa, ve které všechny státy obětují dobrovolně část svojí suverenity celku, který společně vytvoří. Vždyť každý stát má povinnost hájit zájmy svých občanů a občané velkých a silných států mají proto své zájmy z podstaty lépe chráněny nežli občané malých států. Jedině stav, kdy „stát“ bude povinen hájit zájmy příslušníků svého národa stejně účinně jako zájmy příslušníků jakýchkoliv jiných národů, protože všichni budou jeho rovnoprávnými občany, garantuje občanskou rovnost, o kterou musíme usilovat. Velké státy s velmocenskými ambicemi mají zatím též šanci díky své suverenitě prosadit ve světě opatření, která mohou sloužit jak v oblasti politické, tak zejména hospodářské k jejich vlastnímu prospěchu. Nutnost sladit konečná rozhodnutí i se zájmy jiných silných států unie a zohlednit při nich též zájmy dalších malých států jim musí připadat (a možná oprávněně) jako obrovská komplikace a téměř neřešitelný problém.

Je samozřejmé, že za těchto okolností je od velkých států ztráta plné vlastní suverenity velkou obětí, o kterou nepochybně svádějí a ještě dlouho svádět budou velké vnitřní boje. Naproti tomu například náš stát díky své velikosti neměl nikdy šanci prosadit mezinárodně jakýkoliv svůj zájem. Jeho vlastní suverenita, která garantuje i to, že jakkoliv špatné rozhodnutí na domácí scéně nemá nikdo zvenčí právo měnit, je tedy dobrá a nezbytná jen pro ty hospodářské a politické subjekty, které třeba díky náhodě a někdy možná i morálně nečistým postupům získaly vliv, o který nechtějí přijít, a které oprávněně nevěří, že by ho v případné poctivé konkurenci v širším měřítku nebo v případě objektivnějšího hodnocení z většího nadhledu mohly udržet.

Je proto kontraproduktivní a úsměvné, jestliže za situace, kdy se omezení vlastní suverenity alespoň některé velké státy zdají být nakloněny, se my – naprosto bezvýznamní „suveréni“ - stavíme proti a vyjadřujeme obavy ze ztráty své svrchovanosti namísto toho, abychom dávali najevo uznání i plnou podporu jejich postojům motivovaným ušlechtilými cíli. Sjednocená Evropa s dostatečnými kompetencemi centra garantuje při možnosti zachovávání a rozvíjení všech národních tradic

- absolutní nemožnost vzniku ozbrojených střetů mezi národy evropského kontinentu
- skutečnou rovnoprávnost všech svých občanů bez ohledu na národnost.

Je naší obrovskou smůlou, že právě v této dějinné chvíli máme v čele státu člověka, který význam této zásadní evoluční vývojové fáze vůbec (ale opravdu vůbec) nepochopil a samozvaně se staví do čela snah tento proces zablokovat. Možná že z pohledu jeho osobních zájmů je to pochopitelné. Plná suverenita našeho malého státu ho jako jeho presidenta formálně staví na úroveň presidenta amerického, ruského atd. a ti všichni se s ním tedy musejí čas od času sejít a on je díky těmto setkáním v centru dění a může svým „státnickým“ moudrostem zajistit dostatečnou publicitu. Je ovšem otázka, jestli nás má pocit této „rovnosti“ uspokojit, když víme, že u tohoto přístupu jsou forma a podstata v diametrálním rozporu. V určité vývojové fázi, kdy národnostní princip se zdál být optimální pro státy vznikající rozpadem mnohonárodních říší, byl tento princip prostě přijat jako momentálně nejpřijatelnější (a z hlediska velkých států velkorysé) řešení mezinárodních vztahů; nikdy to však ve vypjatých chvílích nemohlo zabránit konfliktům a zatlačení malých „suverénních“ států do absolutní bezvýznamnosti. Pro našeho prezidenta je však suverenita klíčová, neboť on ten problém (zcela správně) vnímá ve světle „Buď první v suverénním malém státě nebo žádný ve velké Evropě“. Neboť on té Evropě nemá skutečně co nabídnout. Na jeho národohospodářské koncepce si svět již názor udělal a určitě o ně nestojí (naše ekonomika, které nezbývá než spoléhat na pomoc těch, kterým chtěl radit, jim nepochybně dává za pravdu) a politicky je pro Evropu bezvýznamným zpátečníkem. Bylo by proto smutné pro Evropu i pro naší zemi, kdybychom se od postojů svého presidenta zřetelně nedistancovali a nedali mu jasně najevo, že velká část jeho národa za ním nestojí.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.