Jedni vzývají jinakost, jiní proklínají uprchlické kvóty. Je nejvyšší čas na racionální debatu

Už týden běží debata o evropském řešení migrační vlny, což je šance pro inventuru. Prosadilo se několik argumentů. Mezi nimi takové, které věcnou debatu spíš zamlžují, ale i takové, které ji zbytečně vyhrocují.

Média milují vyhrocené formulace. Pa k není divu, že v každém zpochybnění otevřené náruče vidí rasismus či typicky český odpor k veškeré jinakosti. A ti, kteří před riziky vlny hlavně muslimských přistěhovalců varují, zase vzbuzují dojem, že by na kocábky plné lidí nejraději stříleli bez výstrahy. Pak ale v souboji silných slov zaniká to systémově důležité. Rozporný postoj k migrační vlně z Blízkého východu a Afriky nemusí být dán rasismem či xenofobií, ale už samotným střetem dvou legitimních závazků.

Za prvé je to závazek nenechat bližní napospas smrti. Ať už čerpá z ideových zdrojů židovských, křesťanských či obecně lidských, nelze ho pomíjet. Nebo: kdo ho pomíjí, vzdaluje se židovským, křesťanským či obecně lidským kořenům.

Za druhé je to závazek k bezpečí a stabilitě vlastního státu. Vychází z faktu, že žádná společnost nevydrží libovolnou imigrační zátěž, navíc jí kulturně a civilizačně cizí. Závazek pomoci bližnímu je morální a jako takový nemá hranice (jakkoliv velký počet přijatých migrantů nevyvrátí argument, že kdyby nebylo našeho rasismu, přijali bychom jich více). Závazek k bezpečí a stabilitě vlastních států hranice má – alespoň ve společnostech, které si pravidelně a demokraticky volí své vlády.

Je to střet dvou zcela legitimních závazků a zájmů. O něm a jeho aspektech by se mělo debatovat, ne o kvótě 525 uprchlíků.

Je to vůbec téma pro voliče?

Debata o kvótách odpíchnutá od čísla 525 byla nasměrovaná špatně. Navodila dojem, že jde jen o útočiště pro 525 bližních. Že společnost, která přijetí a ochranu takové hrstky zpochybňuje, je divná, ba neevropská a nezápadní. Že odmítáme menší kvótu, než kolik židovských dětí u nás před nacisty zachránil Nicholas Winton nebo kolik jsme po válce přijali Řeků či volyňských Čechů.

To vše je pravda, ale jádro věci je jinde – v tom, co se úředně označuje jako relokace či trvalé řešení pro sdílení velkých počtů migrantů mezi členskými státy EU. Tam už nepůjde o stovky, ale o velké tisíce migrantů, včetně těch s „rizikovým pozadím“, jak by se řeklo korektně.

To „rizikové pozadí“ není ideologická floskule. Stačí se podívat do Afriky. Největší uprchlický tábor na světě je Dadaab v Keni. Funguje pod správou OSN. Byl postaven pro 90 tisíc lidí, dnes jich tam žije přes 350 tisíc, hlavně těch ze Somálska. V dubnu ale viceprezident Ruto prohlásil, že jestli OSN uprchlíky do tří měsíců nepřestěhuje do Somálska, učiní tak sama Keňa. I Keni vadí jinakost. Není to však jinakost daná barvou kůže (ta je stejná), ale nadproporčním zastoupením džihádistů mezi uprchlíky. Je to snad rasismus?

V Evropě se taková obava za rasismus, xenofobii či populismus považuje. Maďarský premiér Orbán pořádá k migrační politice plebiscit. Občané dostávají dotazníky, jejichž otázky prý předem evokují očekávané odpovědi. Tomu se skutečně říká populismus. Ale závažnější jsou reakce mainstreamu EU: „Dotazník k imigrační politice? To nemůže být vážně myšlený příspěvek k tomu obrovskému problému. To je podněcování k nenávisti,“ říká europoslankyně Harmsová (Zelení).

To je další problém důležitější než číslo 525. Smí se k imigraci vyjadřovat voliči? Říká se, že ne, ale ve Švýcarsku je to normální. Tamní referenda dokládají, kdy se politika změnila. Ještě v září 2004 limity přistěhovalectví neprošly, v únoru 2014 je už přijala těsná většina. Na základě švýcarských čísel (při vědomí nepřenosnosti tamní praxe) by se dalo říci, že společensky přijatelnou hranou je dvacetiprocentní podíl přistěhovalců a pak už to drhne. K tomu máme ještě hodně daleko, ale zásadnější je obecná otázka.

Alarmisté dobří a špatní

Džobem politiků nejsou demografické, migrační, klimatické ani jiné odborné analýzy, ale zvažování rizik. Když evropští politici prosazovali politiku klimatu, patřil k dobrému tónu alarmismus. I ty nejvýstražnější a nejvíce hypotetické varianty „hokejkového grafu“ nárůstu teplot brali za seriózní podklad k diskusi. A kdo strašení bagatelizoval, byl pasován na „popírače“.

U politiky velkých migračních vln je to obráceně. K dobrému tónu patří bagatelizovat rizika, a kdo sklouzne k alarmismu, je pasován na rasistu či hlasatele nenávisti. Ano, europoslankyně Harmsová ani žádný jiný politik nevysvětluje občanům, proč je některý alarmismus dobrý a jiný špatný, jaká rizika tu jsou, jak jim budeme čelit, jak Evropa zvládne střet závazků vůči bližním ohroženým na životech a vůči vlastní bezpečnosti. Stačí říci: „To je podněcování k nenávisti“ a šmytec.

Právě tím politici přikrmují demokratický deficit. Přitom racionálně by mohli sdělit asi toto: Závazku k bližním se zříci nemůžeme. Ale kdybychom podkopali závazek k vlastní bezpečnosti a stabilitě, nemohli bychom plnit ani ten první.

LN, 21.5.2015