Mezi komentáři k mé úvaze Budeme mít „benzínovou“ policii? uveřejněné na NP 31. ledna 2022, mě zaujal ten, ve kterém stálo, že jsem na stará kolena zblbnul. Jeho autor usoudil, parafrázuji, že jen duševní porucha může vést člověka k vyvozovaní takových konsekvencí z běžné technické a technologické změny, kterých se za existenci lidstva událo nepočítaně. Položil řečnickou otázku, zda snad s koncem koňských potahů a kočárů nastala jejich perzekuce a pronásledování. Samozřejmě nenastala, protože jejich provoz NEBYL V PŘEDSTIHU ZAKÁZÁN, jak to požaduje Evropská unie v případě spalovacích motorů. A v tom je jádro pudla.

Onen čtenář je ukázkou člověka, který podlehl propagandě eurounijní byrokracie, jež usiluje vysvětlit prosazovaní nových technologií na úkor starých jako „běžnou technologickou změnu“, přestože nové nezralé technologie nejsou doposud schopné adekvátně nahradit ty staré. A proč? Protože „zelená“ lobby, která ovládla eurounijní orgány, jde bezohledně za miliardovými dotacemi a vůbec ji nezajímá, že tím zruinuje ekonomiky členských zemí, jako je Česko. Proto mně stojí onen komentář za následující slova, abych se pokusil objasnit, co je technologická změna a co už ne, poněvadž se za ní skrývá ideologicky motivovaný diktát, jak máme žít.

Ano, během existence lidstva se událo nesčetně technických změn, ale ta současná je unikátní v tom, že vůbec poprvé v průmyslových dějinách dochází k této změně násilně, neboť ve jménu určité ideologie jsou staré technologie administrativně a hospodářsky potlačovány, kdežto nové týmiž prostředky uměle tlačeny dopředu. Rozhodujícím kritériem každé technologie je užitnost a aby se zamaskovalo, že u nových technologií je stále nižší, zatěžují se ty staré administrativně prosazovanými poplatky. Hlavní je tedy ideologické hledisko, jež rozhoduje, která technologie bude zařazena mezi nové, dotované, a která mezi staré, zatížené penalizacemi – bez ohledu na skutečnou užitnost a efektivitu. Tím se technická obměna stává nástrojem ideologie se vším, co k tomu patří, včetně hrozby ekonomického úpadku a sociálních bouří.

K objasnění, jak propastný je rozdíl mezi technickou změnou, naplánovanou Evropskou unií, a těmi předchozími, poslouží následující scénář:

Představme si, že v roce 1889 u příležitosti Světové výstavy v Paříži by císař František Josef I. vydal edikt, že do 20. století vstoupí jeho říše jen s moderní automobilovou dopravou. Edikt by nařizoval, že do deseti let musejí být koňské potahy a kočáry nahrazeny automobily, neboť koně za sebou zanechávají nehygienické bobky, takže každý, kdo si pořídí benzínový automobil, dostane příspěvek 50 zlatek na jeho koupi, a stát bude výrobcům automobilů poskytovat příspěvek 20 zlatých na výrobu každého kusu. Naopak výroba kočárů a povozů by byla zatížena progresivně rostoucím penále 10 zlatých za každý kus, tedy 10 zlatých v roce 1891 a 100 zlatých v roce 1900, aby bylo z čeho platit bonusy výrobcům a kupcům aut. Zároveň by edikt nařizoval, že do roku 1900 musí být ukončen chov koní.

Dopady takového ediktu si dovede představit každý. Na prahu 20. století by mělo Rakousko-Uhersko rozvrácený dopravní systém, protože nedokonalé automobily by nezvládaly nákladní dopravu a chyběly by zdroje benzínu a distribuční síť, v ulicích by demonstrovaly tisíce špeditérů a kočích, zbavených svých zaměstnání, a k nim by se připojila revoltující šlechta, hluboce uražená, že se musela vzdát svých kočárů a chovu ušlechtilých koní.

Teď si řeknete, že jsem se opravdu zbláznil. Ne, jen jsem si vymyslel tuto šílenou, za vlasy přitaženou představu, aby demonstroval, jak nám uniká, jak ve skutečnosti jsou šílená bruselská opatření ohledně přechodu z pohonu spalovacími motory na elektroauta, neboť jejich realita přesně odpovídá onomu vymyšlenému ediktu.

Aby rozdíl mezi přirozenou, evolučně probíhající technologickou změnou a mezi tím, co nám současný ekologismus jako takovou změnu prezentuje, byl ještě patrnější, dovolím si další příklad, opět inspirovaný oním komentátorem. Ještě totiž připsal: Co veslice a plachetnice (o tom by ausgerechnet tenhle člověk – tím myslel mě – měl něco vědět) - jsou snad veslaři a jachtaři pronásledováni?

I v tomto případě komentátor jaksi pozapomněl, že plachetnice nikdy nikdo nehodlal zakázat, a proto nemohou být pronásledovány. Podívejme se tedy, jak by to vypadalo, kdyby k tomu došlo, jinak řečeno, kdyby se britská vláda v 19. století postavila k přechodu z plachetního na parní pohon tak, jak se dnes staví britský premiér Boris Johnson k přechodu na elektromobilitu, když navrhl, aby byl ve Velké Británii od roku 2030 zakázán prodej aut se spalovacími motory. Pak by musela britská vláda někdy kolem roku 1850 vydat zákon, že stavba nákladních plachetnic musí do roku 1860 skončit a dále se budou smět v dopravě používat jen parníky. Teoreticky by to znamenalo pokrok, neboť parníky, nezávislé na vrtoších větru, dokázaly plout natolik přesně, že mohly být poprvé v dějinách mořeplavby zavedeny pravidelné dopravní linky s jízdními řády. Jenže paroplavba trpěla kolem roku 1850 podstatnou vadou. Jednostupňové parní stroje měly tak nízkou účinnost a tudíž tak enormní spotřebu uhlí, že se parníky daly nasadit toliko v pobřežní plavbě, a úplně zpočátku se používaly pouze jako remorkéry, které zatahovaly oceánské plachetnice do přístavů. Byl to tentýž problém akčního radia, s nímž zápasí dnešní elektromobily. Omezený dosah tehdejších parníků pak použil Jules Verne k zápletce v románu Cesta kolem světa za 80 dní, když Phileas Fogg poté, co došlo uprostřed Atlantiku uhlí, musí parník, na kterém se plaví, koupit, aby mohl přiložit pod kotel veškeré jeho dřevěné části a doplout alespoň do Irska. A je tady ještě další obdoba. Paroplavba vyžadovala v předstihu vybudovat po světě síť bunkrovacích stanic, kde by se parníky mohly zásobovat uhlím. Přinášelo to tytéž problémy jako současné budování napájecích stanic pro elektromobily.

Technické evoluci trvalo padesát let, než byly parníky schopné nahradit nákladní plachetnice v plné šíři, též v transoceánské plavbě. Napřed k tomu přispěl vynález třístupňového parního stroje s trojitou expanzí ve vysoko-, středo- a nízkotlakém válci, což obrovsky zvýšilo účinnost a podstatně snížilo spotřebu paliva, ve finále pak vynález parní turbíny.

Představme si na chvíli, že by se britská vláda v roce 1850 skutečně chovala jako Boris Johnson dnes. Vedlo by to k tomu, že krátce po zákazu provozování plachetnic by britský námořní obchod zkolaboval, následoval by drastický hospodářský úpadek a rozpad britského impéria. Jenže na rozdíl od nynějšího tehdejším britským premiérům, ať už to byli whigové nebo konzervativci, žádná taková šílenost nenapadla, nechali jít technickou evoluci její přirozenou cestou, aniž by do ní administrativně zasahovali.

Proč se nechová Evropská unie alespoň tak racionálně jako britští premiéři v 19. století, proč nedá elektromobilitě několik desítek let na to, aby vyzrála k plnohodnotné náhradě automobilů se spalovacími motory?

A o to mi jde, o nepatřičnost a škodlivost ideologicky podmíněných zásahů Evropské unie do technické evoluce. Nemám vůbec nic proti elektromobilitě jako takové, jen žádám, aby se jednalo o skutečnou technickou obměnu, v níž elektromobily budou automobilům se spalovacími motory konkurovat za rovných podmínek – bez předem vyhlášeného zákazu provozu těch prvních a bez dotací z peněz daňových poplatníků pro ty druhé.

Proč má být z peněz daňových poplatníků hrazen příspěvek 400 000 Kč, který dostane od státu každý podnikatel, když si usmyslí koupit si „na firmu“ luxusní elektromobil Tesla? Proč má jít ze státního rozpočtu 6,5 miliardy Kč (tedy opět z kapes daňových poplatníků) na výstavbu napájecích stanic pro elektromobily, když benzínové stanice žádnou podporu nikdy nedostávaly a naopak jejich majitelé museli státu zaplatit koncesi? Kde zůstaly zásady rovné hospodářské soutěže?!

Za současné situace tedy nejde pouze o technickou obměnu, neboť ta je použita jako trojský kůň, v němž se schovává pokus sociálního inženýrství úplně překopat naše životy. Nejhorší není ani tak pokřivení konkurenčních podmínek ve prospěch elektromobility, ale porušení zásad tržní ekonomiky, které je s tím spojeno, což se ještě markantněji projevuje u energetiky. O tom, jak dostává tržní ekonomika v nynější EU na frak a mění se v dotační socialismus, zde poučeněji píše paní Šichtařová, pan Kovanda a, last not least, pan exprezident Václav Klaus. Já mohu jen na základě životní zkušenosti s komunismem dodat, že porušení pravidel tržní ekonomiky vždy vede k hospodářskému úpadku a dříve nebo později s velkou pravděpodobností k sociálním bouřím. Zatím se země Evropské unie vesele zadlužují, aby mohly i při zachování „zelené“ ideologie udržovat sociální smír (viz příspěvky pro rodiny, jimž hrozí energetická chudoba), ale jednoho dne se ucho tohoto inflačního džbánu utrhne. Pak bude mít establishment mezitím vzniklého eurounijního superstátu na výběr jen dvě řešení – buď upustit od „zelených“ plánů a vrátit občanům svobodu rozhodování, zda chtějí elektro- či benzínové auto (a čím si svítit a topit a co jíst), nebo nastolit ekofašistický teror, v němž může dojít i na tu „benzínovou“ policii.

Jeden z komentátorů naznačil, že po vzoru pana Kechlibara by se k mým článkům hodila závěrečná písnička. Na to si ale netroufám, tak alespoň citát muže, kterého pokládám za nejmoudřejšího člověka 20. století: