S tureckým politikem Recepem T. Erdoganem jsem se názorově rozešel na konci ledna 2009. Tehdy se dostal do slovního střetu s izraelským prezidentem Šimonem Peresem.

Bylo to na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Izrael krátce předtím (28. 12. 2008 – 18. 1. 2009) vedl protiteroristickou operaci Cast Lead proti Pásmu Gazy jako odpověď na raketovou agresi palestinských Arabů proto svému teritoriu.

Erdogan, tehdy ještě ve funkci premiéra, Peresovi vmetl do tváře: „Zabíjíte lidi!“ A izraelský prezident reagoval – jak uvedl server Aktuálně.cz 30. ledna 2009 – slovy, že kdyby na Istanbul dopadaly rakety stejně, jako na izraelské území, nenechala by to Ankara jen tak. Narážel tak na nedávné výpady turecké armády na irácké území, kde se skrývají bojůvky zakázané Kurdské strany pracujících (PKK).

Erdogan pak rozezlen diskusní panel opustil, zde připomeňme, jak to bylo:

- v čase 0:33 min uvedeném na webu NTVMSNBC udělil moderátor (spisovatel a novinář Washington Postu David Ignatius) Erdoganovi jednu minutu na dodatečné vyjádření k tomu, co předtím říkal izraelský prezident. Byl to čas navíc, neboť panel se chýlil ke konci;

- v čase 1:51 moderátor Erdogana upozorňuje, že čas (panelu) vypršel a že není možné znovu zahájit debatu. Erdogan se slovy „Nepřerušujte mě!“ pokračoval ve své řeči.

- v čase 2:42 moderátor podruhé Erdogana přerušuje a žádá, aby respektoval hostitele. Erdogan nasupeně reaguje, že Davos pro něj skončil („Davos is over for me.“).

- v čase 3:13, poté co moderátorovi vytkl, že ho nenechá svobodně mluvit, a že Peres měl víc minut na své vyjádření než on, roztrpčen odchází.

To, co by každý normální politik akceptoval, s vědomím toho, že „pánem“ panelové diskuse je moderátor, vyhrotil Erdogan nesmyslně do konfliktu. Protože ON musí mít vždycky pravdu, ON musí mít poslední slovo. ON bude pískat a ostatní budou podle jeho melodie tančit.

Mezitím se na Blízkém východě i v Turecku samotném hodně změnilo, Erdogan se stal prezidentem, podařilo se mu ustát pokus o vojenský puč, turecká armáda se začala přímo angažovat v Sýrii. To je jen letmý výčet. Co se ovšem nezměnilo, je dvojí metr, který Erdogan od té doby používá.

Co nesmí Izraelci (ve vztahu k palestinskýmArabům), mohou Turci (ve vztahu ke Kurdům). Oni mohou bojovat proti teroristům za hranicemi svého státu, jak uznají za vhodné, oni si mohou nárokovat právo využívat svobody v evropských zemích k agitaci mající za cíl posílení autoritářského charakteru tureckého státu, ovšem těžko si představit, že by jakýkoli politik EU mohl svobodně agitovat v Turecku proti narůstajícímu deficitu demokracie v této zemi, tedy de facto proti politice proti prezidenta Erdogana.

Ten přitom od davoského konfliktu s Peresem a moderátorem zůstává konzistentní. Zjevně se řídí latinským heslem: Quod licet Iovi, non licet bovi – Co je dovoleno Jovovi (v tomto případě Erdoganovi), není dovoleno volovi – tedy všem ostatním. A pokud by to snad někdo nechtěl respektovat, jako nejnověji Nizozemci, je oheň na střeše. Erdogan a jeho věrní se uchylují k těm nejstupidnějším urážkám a občas si přitom nevidí do úst. Řeči o tom, že Nizozemí, oběť nacistické agrese za druhé světové války, je „metropolí fašismu“, nebo že Nizozemci „zavraždili osm tisíc Bosňáků ve Srebrenici“ (ač tento masakr spáchali tamní Srbové), je odporná, nechutná a sprostá lež.

A opět: zkuste jako západní politik veřejně hlásat, že Turecko (Osmanská říše) má na svědomí genocidu Arménů. Jak budou představitelé současného tureckého režimu reagovat? Stačí vzpomenout na začátek června 2016, kdy Spolkový sněm odsouhlasil rezoluci, v níž označil vyvraždění Arménů Osmanskou říší za genocidu. Turecká hysterie neznala mezí, přestože němečtí zákonodárci neřekli nic jiného než pravdu. To ovšem Ankaře nebrání, aby šířila lži o masakru ve Srebrenici. (Ano, Nizozemci tehdy nezabránili tragédii, nicméně vraždili Srbové. Je to podobné, jako lži šířené kolem události v libanonských táborech Sabra a Šatila, kde byli v roce 1982 vyvražděni palestinští Arabové. Vrahy byli libanonští falangisté, nikoli Izraelci.)

Závěr: jen nenapravitelný optimista, spíše naivní idealista, mohl očekávat, že Erdogan od doby konfliktu v Davosu zkultivuje rétoriku a změní pozitivním směrem styl politiky. Kdo dnes v údivu žasne nad tím, co si turecký prezident doma i vůči Západu dovolí, stal se obětí vlastní naivity.

Pravá tvář Erdogana je ta, kterou ukázal v Davosu 2009, kterou ukázal v době po pokusu o puč a kterou ukazuje v těchto dnech.

Rozezlený Erdogan odchází z panelové diskuse na Světovém ekonomickém fóru v Davosu 2009. Sedící zleva: moderátor David Ignatius, exprezident Šimon Peres, bývalý šéf OSN Pan Ki-mun.(Zdroj: Wikimedia Commons)