Každý, kdo sleduje drama kolem únosu tří izraelských studentů, nemohl nezaznamenat neblahý aspekt věci, který se týká izraelské policie. Ta nereagovala na telefonát jednoho z unesených, který na tísňovou linku hlásil: Byli jsme uneseni.

Tři mladí muži, Naftali Frenkel, Gilad Šaar a Ejal Jifrach, byli na cestě ze školy ke svým rodinám. Ve čtvrtek večer kolem čtvrt na jedenáct místního času „chytli stopa“ u osady Alon Švut jižně od Jeruzaléma. O deset minut později už byli uneseni. Ví se to tak přesně proto, že v té době jeden z nich volal na policejní číslo 100.

V tu chvíli došlo ke zdálivě nepochopitelné věci.

Izraelská média to popisují následovně. Operátorem telefonní ústředny na policejní stanici byl voják, který si tam odbýval základní vojenskou službu (takových je asi 30 procent operátorů). Přijatý hovor, v délce dvou minut, předal nadřízenému, který rozhodl, že obsah telefonátu není nutné dále řešit. Dnes víme, že to byla hrubá chyba: kdyby se důstojník rozhodl jinak, mohlo by to při pátrání významně pomoci. Takto došlo ke zbytečnému, asi pětihodinovému zdržení. Teprve když otec jednoho ze studentů ve tři hodiny nad ránem oznámil, že jeho syn se nevrátil ze školy domů, začala se policie a celý bezpečnostní aparát včetně armády celou věcí vážně zabývat. To vše se stalo v noci ze čtvrtka na pátek (12-13/6).

Proč se policie zachovala tak, jak se zachovala?

Na to má jasnou odpověď přinést policejní vyšetřování. Šéf izraelské policie Jochanan Danino jmenoval ve středu (18/6) tým sedmi důstojníků, kteří se budou vzniklou situací zabývat. Není divu, že policie je nyní terčem silné mediální i veřejné kritiky. Jak se něco takového mohlo stát?

Policie se nevymlouvá, sám Danino říká, že chápe rozhořčení obyvatel i žurnalistů. Na druhou stranu ale policie žádá, aby bylo vzato do úvahy, že její lidé ročně přijmou na 10 milionů hovorů, z nichž asi 2 miliony spadá do kategorie „prank calls“, tedy hovorů, v nichž si lidé dělají z policistů legraci. Přitom operátoři mohou přijmout za noc stovky volání – a s každým hovorem se musí nějakým způsobem vypořádat.

Nejde o to selhání v tomto případě jakkoli omlouvat. Můžeme ale říci: v uvedeném kontextu není divu, že došlo k chybě. Žel k chybě fatální, jak se záhy ukázalo.

Je to vnitřní izraelský problém a Izrael si ho samozřejmě vyřeší.

Tato okolnost, stejně jako jistá mladická nerozvážnost tří studentů (stopování po setmění v oblasti sousedící s Palestinskou autonomií poté, co její vláda opět zastupuje teroristy) nemůže ovšem ani o tisícinu promile snížit vinu těch, kdo únos provedli, ani politickou odpovědnost palestinskoarabských vůdců včetné šéfa autonomie Abbáse. Ten se sice během návštěvy Saúdské Arábie na teroristy slovně obořil („Chcete nás zničit?“), ale to je tak všechno. Větší pokrytectví aby člověk pohledal: Abbás musí vědět, že pro strůjce únosu, organizaci Hamas, jsou takovéto teroristické činy nedílnou součástí její politiky (viz únos Gilada Šalita) – a přesto s ní uzavřel koalici a vytvořil kabinet „národní jednoty“.

Pikantní je, že slíbil koordinaci s Izraelem při pátrání po unesených. Přitom v Pásmu Gazy, kde dosud vládla a prakticky stále vládne jeho koaliční partner Hamas, je za podobnou kooperaci (s nepřítelem) v boji proti terorismu jediná odměna – kulka do srdce nebo šibenice.

Je vůbec možné v souvislosti s právě napsaným Abbásovi věřit? Sotva. Tak jako „nelze sloužit Bohu i mamonu“, jak se praví v Bibli, není ani možné důvěryhodně spolupracovat s Izraelem na potírání zla a současně být v politické koalici s nejzavilejšími nepřáteli izraelského státu.

Abbás si mohl vybrat. Zvolil Hamas – se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Teď čelí problému: z Pásma Gazy pod opět létají na Izrael rakety a teroristé z Hamasu opět unášejí izraelské občany. Věru prekérní situace pro prezidenta Palestinskoarabské autonomie.

Čiň čertu (teroristům) dobře, peklem (terorem) se ti odmění.