Pro Izrael a palestinskou samosprávu byl v roce 2010 nejpříznačnější obrovský rozpor mezi realitou a pohledem vnějšího světa. Izraelská vláda si počínala velmi špatně v oblasti public relations a pověst Izraele značně utrpěla.

V únoru mu byl připsán atentát na velitele palestinského Hamasu Mahmúda Mabhúha v Dubaji, a přestože se obvinění nikdy neprokázalo a Mabhúh byl navíc nebezpečný vrah a terorista, aféra skončila diplomatickou roztržkou s řadou států, které Izrael odsoudily za zneužití svých pasů. Ještě horší následky pro mezinárodní postavení země měl květnový incident na propalestinské flotile, která se snažila prorazit blokádu pásma Gazy – izraelská vláda zveřejnila příliš pozdě videozáznamy vojenského zásahu na lodi Mavi Marmara, které jasně ukazují, že aktivisté vojáky napadli, a svět nikdy nepřestal Izrael odsuzovat za smrt devíti z nich. Incident také způsobil zhoršení vztahů s Tureckem.

Pověst Izraeli nevylepšilo ani jeho výrazné zmírnění tolik kritizované blokády pásma Gazy. Svět nebere na vědomí hospodářské ukazatele, podle kterých tamější ekonomika vzrostla o 16%, a dál požaduje úplné zrušení blokády, přestože teroristé nepřestávají ostřelovat izraelská města; v roce 2010 odpálili okolo 200 raket a minometných střel. Útoky koncem roku vystupňovali a zpřesnili a zranili dítě nedaleko mateřské školky.

I tak ale Izrael prožil jeden z nejklidnějších roků za poslední desetiletí. Arabové se však nevzdali záměru zničit židovský stát – Hamas pašuje stále vyspělejší zbraně do pásma Gazy a ještě dokonalejší arsenál dostává z Íránu a Sýrie libanonský Hizballáh.

Izrael zaznamenal obrovský hospodářský rozmach – jeho ekonomika vzrostla o 3,8%, více než ve většině států Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, OECD, za jejíhož člena byl přijat. Významný byl i nález obrovských zásob zemního plynu ve Středozemním moři, které Izraeli vystačí až na 70 let.

Na diplomatickém poli už Izrael tak úspěšný nebyl. Celý rok usiloval o mírová jednání s Palestinci, ale ti je pod neobratným vedením Washingtonu podmiňovali stále novými požadavky. V dubnu se Američanům podařilo zahájit jednání nepřímá a teprve v srpnu přímá; ta však zkrachovala už po necelém měsíci, když vypršelo izraelské desetiměsíční moratorium na výstavbu osad na Západním břehu Jordánu. Palestinská samospráva od té doby požaduje jeho prodloužení a rozšíření i na východní Jeruzalém a nově přidala ještě požadavek izraelského uznání hranic budoucí Palestiny z roku 1967. Ani v tomto případě se Izraeli nepodařilo přesvědčit svět, že palestinské podmínky jsou zbytečné a nerealistické, a krach jednání byl připsán izraelské neochotě k ústupkům.

Špatné public relations a nedostatečná koordinace rovněž způsobily hluboký propad v izraelsko-amerických vztazích, když Izrael při březnové návštěvě viceprezidenta Joe Bidena oznámil další výstavbu v Jeruzalémě. Později se však vzájemné vztahy zlepšily až do takové míry, že Palestinci vyjádřili v prosinci z americké vlády zklamání.

Také palestinský Západní břeh Jordánu zaznamenal údobí hospodářské prosperity; jeho ekonomika vzrostla o 9%. Důvodem bylo nejen úspěšné úsilí premiéra Saláma Fajjáda, ale i fungující spolupráce Izraelců a Palestinců v bezpečnostní oblasti.

Horší to bylo na politické úrovni. Palestinská samospráva se celý rok vyhýbala jednání o míru, projevovala nulovou ochotu k ústupkům a kladla si podmínky, které jí dříve v rozhovorech nebránily. Usmyslela si, že samostatného státu dosáhne nikoli bilaterální dohodou, ale jednostranným vyhlášením v OSN a uznáním jednotlivými zeměmi. Neexistující Palestinu v prosinci uznaly Brazílie, Argentina a Bolívie. V Radě bezpečnosti zřejmě palestinský návrh neprojde, protože s ním nesouhlasí Spojené státy ani Evropská unie, podle kterých musí Palestina vzejít pouze z jednání s Izraelem. Palestinci však doufají, že se jim podaří stát vyhlásit alespoň ve Valném shromáždění. I když by šlo jen o prázdné prohlášení, jímž by žádná Palestina nevznikla, Izrael se obává zvýšení tlaku a ještě větší izolace na mezinárodní scéně.

Nulový pokrok vykázal nejen mírový proces. K žádnému posunu nedošlo ani ve vyjednávání o propuštění Gilada Šalita, který je v zajetí Hamasu už čtyři a půl roku; a ani o krok se nepřiblížilo smíření mezi Hamasem a Fatahem. Nikam nevedla ani mezinárodní snaha o zastavení íránského jaderného programu, který pro Izrael zůstává největším zdrojem znepokojení. Kvůli absenci razantního postoje mezinárodního společenství a jeho naivní víře v diplomatické řešení už Teherán nashromáždil dostatek jaderného materiálu k výrobě jedné jaderné bomby a záleží jen na jeho rozhodnutí, kdy ji vyrobí.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6