Izrael je agresor. Židé upírají Arabům na Blízkém východě životní prostor - připusťme, že je k tomu Evropa donutila holocaustem. Dnes však okupací, separační zdí a především stavbou osad zabraňují řešení, jakým by byly dva státy.

Podobné výtky adresují izraelské vládě nejen lidé z Evropy a z Ameriky, nýbrž také Izraelci. Například David Grossman píše ve své výzvě k zasílání příspěvků organizaci pro lidská práva B’Tselem: "Konec izraelské okupace Západního břehu není v dohledu, zatímco Pásmo Gazy se dostává do stále větší izolace a chudoby". Tento izraelský spisovatel, korunovaný literárními cenami, si stěžuje, že "více než čtyřem milionům Palestinců se upírají základní lidská práva, která jsou pro nás v Izraeli samozřejmostí" a odpovědnost připisuje "militantním osadám" a "separační bariéře". Svůj boj za "rovnost", za "ukončení násilí", za "lidskou důstojnost" a za to, abychom "našim sousedům poskytli svobodu a uctivý přístup", zdůvodňuje hlubokou starostí "o demokracii a budoucnost Izraele".

Ve zcela jiném tónu argumentuje jiný prominentní představitel izraelské levice. Profesor Amnon Rubinstein byl téměř po tři desetiletí členem Knesetu, naposledy za levicově liberální stranu Merec. Koncem roku 2012 vysvětloval v rozhlasovém interview úpadek svého hnutí. Izraelská levice prý stavěla na tom, že územní ústupky přinesou mír. "Jenže," prohlásil Rubinstein, "palestinské vedení a arabský svět udělaly vše pro to, aby ukázaly, že to byla chyba!"

Kategorická "ne" Arabů k jakémukoli kompromisu hrají v chronické neúspěšnosti veškerých mírových snah skutečně rozhodující roli, a to s pádností na arabské poměry neobvyklou. Kdyby byly v roce 1947 arabské státy souhlasily s plánem OSN na rozdělení Palestiny, byla by dnešní izraelská města jako Naharia nebo Beerševa arabská. Kdyby roku 1967 v Chartúmu Liga arabských států byla neodmítla izraelskou nabídku jednání, mohla dnes být značná část jeruzalémského Starého města i veškerá tzv. "palestinská území" arabská. Kdyby byl v létě 2000 Jásir Arafat v Camp Davidu neodmítl nabídku Ehuda Baraka, byla by dnes většina Západního břehu včetně jeruzalémské Chrámové hory palestinská. Počátkem svého posledního funkčního období se ministerský předseda Netanjahu odhodlal k zatím bezprecedentnímu kroku a zarazil stavbu osad. Reakcí Palestinců bylo přerušení veškerých rozhovorů.

Přitom ještě emír Fajsal, praprastrýc současného jordánského krále Abdalláha II., neměl zřejmě s židovským osídlováním západního i východního břehu Jordánu žádný problém. V korespondenci s vůdcem sionistů Chaimem Weizmannem zdůraznil tento arabský kníže v roce 1919 "dávné svazky mezi Araby a Židy" a hodlal podporovat "rozsáhlé přistěhovalectví Židů do Palestiny". K "Palestině" tehdy krom území státu Izrael a palestinských území patřilo ještě také celé území dnešního jordánského království. Když byly Západní břeh a Pásmo Gazy v letech 1949-1967 v rukou Arabů, nikoho nenapadlo požadovat zřízení nějakého nezávislého státu Palestinců.

Od té doby však uplynulo v Jordánu mnoho vody. Co dnes Izraelce zneklidňuje a odrazuje od uzavření míru s arabskými sousedy, nejsou ani tak územní nároky jako spíše otázka bezpečnosti. "Kdyby mi Arabové věrohodně slíbili, že mě nechají žít, hned bych s nimi uzavřel mír," vysvětluje Valéry - stále ještě se silným francouzským přízvukem, ačkoli se do Izraele přistěhoval už před více než třiceti lety. "Nehodláme své děti obětovat na oltáři sebevražedného šílenství," prohlašuje jiný Izraelec. A ministerský předseda Benjamin Netanjahu neúnavně opakuje to, co mnozí z jeho národa považují za svrchovaně důležité: "Naší nejvyšší prioritou je, abychom přežili jako národ!"

Stoický klid, s jakým světová veřejnost už po celá léta naslouchá válečnickým tónům mulláhovského režimu z Teheránu, že "hanebná skvrna Izraele musí zmizet z mapy", je s to naladit Izrael ke kompromisu stejně málo jako to, co nedávno o svých záměrech prohlásili syrští salafité: "Až dobudeme Damašek, potáhneme na Tel Aviv!" Jiné tóny nezaznívají ani ve výrocích egyptského prezidenta Mursího nebo palestinského prezidenta Abbáse, ani v učebním programu palestinských škol.

Izrael nemůže zavírat oči před skutečností, že pro islám je zásadním problémem židovská suverenita, i kdyby se týkala sebemenšího kousku "islámské půdy". Demokraticky oprávněné vítězné tažení islamistů v rámci "arabského jara" má velice konkrétní účinky na izraelskou existenciální orientaci. Svobodně demokratické právní uspořádání podle západních měřítek nikde v arabském světě nelze rozeznat ani v náznacích. Smutnou skutečností zůstává, že veškerá území, která Izrael postoupil sousedům, se stala ohnisky teroru: Sinaj, jižní Libanon i Pásmo Gazy. A jak by to dnes asi vypadalo na severních hranicích Izraele, kdyby byl v devadesátých letech kvůli míru se Sýrií postoupil Golanské výšiny Assádovu režimu?

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
překlad Ivana Kultová
www.israelnetz.com