V příštím týdnu s největší pravděpodobností dojde v OSN na hlasování o uznání nezávislého palestinského státu. A Palestina bude s největší pravděpodobností uznána. Bude to další rána pro Izrael.

Nikoli ovšem pro samotné uznání. Izrael už dlouho se zřízením samostatného palestinského státu počítá. Problematické jsou okolnosti tohoto uznání.

Podle původních plánů měla být nezávislá Palestina vyhlášena až po dojednání míru s Izraelem. Takto bude vyhlášena natruc Izraeli.

V poslední dekádě bylo vyhlášeno několik nových nezávislých států, aniž tomu předcházelo dojednání míru se státem, od nějž se nový státní útvar odtrhl. Jedná se především o Kosovo, dále o Abcházii a o Jižní Osetii. Každý z těchto případů je jiný; v žádném z nich se ale nedá říci, že vyhlášením nezávislosti se snížilo napětí v dané oblasti.

Izrael tedy bude mít nového nezávislého souseda. Území Palestiny tvoří dvě nesouvislá území, tzv. Západní břeh a pásmo Gazy. V každém z těchto území je vlastně jiná vláda. Přestože tyto dvě vlády se mezi sebou nedokáží dohodnout a nedokáží zajistit mír mezi sebou na území Palestiny, bude "svobodná" Palestina zřejmě uznána drtivou většinou členských států OSN. A Izrael, vzkvétající země uprostřed pouště, jediná fungující demokracie na Blízkém východě, bude ještě ohroženější a ještě opuštěnější.

Situace Izraele se v posledním roce dramaticky změnila k horšímu. Vliv na to měly především dva faktory: Tzv. "arabské jaro" a dalekosáhlé a hluboké změny v Turecku.

"Arabské jaro" je ve světě zpravidla interpretováno jako jakési vítězství demokracie, nebo přinejmenším vyjádření touhy po ní. Nepochybně mnoho Arabů po demokracii touží; vědí ale, oč jde, a chápou podmínky, za nichž může demokracie fungovat?

Obávám se, že mnozí z nich vidí pod demokracií jen vládu většiny. Vláda většina jako taková ale není demokracií, nýbrž ochlokracií - vládou davů. Jenže davy jsou často schopny a ochotny lynčovat. Demokracie znamená nejen vládu většiny, ale i ochranu menšin. Stav významné menšiny v Egyptě - zhruba osmi milionů křesťanských Koptů - se ale s příchodem "arabského jara" dramaticky zhoršil. Řekněme si to natvrdo: Demokracie není možná bez náboženské svobody. A o skutečné náboženské svobodě se nám může v Libyi, Tunisku, Egyptě, Iráku či Afghánistánu zatím jen zdát.

Těžko pochybovat o tom, že prezident Mubarak byl kleptokrat, tedy že se jako vládce Egypta obohacoval na úkor svých spíše poddaných než občanů. Nicméně jeho vláda nad Egyptem znamenala alespoň křehký mír na egyptsko-izraelské hranici. Židé už nemohli v Egyptě žít; mohli ale Egypt alespoň navštěvovat, ať už jako turisté, nebo jako obchodníci. Nad tímto křehkým mírem se nyní vznášejí velké otazníky.

Druhým faktorem jsou změny v Turecku. Turecko se takřka přes noc stalo islamistickou zemí. Kurz směrem k Evropě, vytyčený v dvacátých letech minulého století prezidentem Kemalem Atatürkem, byl definitivně opuštěn. Turecko se ale od Evropy mnohému naučilo. Na rozdíl od arabských zemí můžeme v Turecku mluvit o skutečné demokracii - zatím. Země se stala islamistickou z vůle většiny obyvatelstva. Problémem ovšem je, že skutečná náboženská svoboda není ani v Turecku. Zatímco v arabských zemích není zpravidla ani na papíře, ani v reálu, v Turecku je sice na papíře, nikoli však v reálu.

Turecko se nyní s Izraelem rozešlo. Po desetiletí byly tyto země spojenci. Nyní Turecko soupeří s Íránem v tom, kdo se postaví do čela protiizraelského boje, na němž se podílí prakticky celý muslimský svět. Záminkou byl izraelské zásah proti "humanitární" flotile směřující k pásmu Gazy. Tato záminka je - právě v případě Turecka - naprosto pokrytecká. Z území Gazy je Izrael skutečně ostřelován, vládcové Gazy se netají tím, že usilují o zničení Izraele, a Izrael, nechce-li být zničen, se musí bránit. Turecko toto právo na obranu Izraeli upírá, podporuje ty, kdo chtějí Izrael zničit, nicméně samo nemilosrdně potírá největší menšinu na světě - Kurdy - a kurdské bojovníky pronásleduje ne snad v mezinárodních vodách, ale dokonce i na území cizího státu (Iráku). Mnozí levicoví aktivisté z celého světa se staví v protiizraelském postoji do zákrytu s Tureckem; zacházení Turecka s vlastními menšinami jim zřejmě nevadí.

Co může Izrael očekávat? Jen chabou podporu Obamových Spojených států. Od Evropské unie nemůže očekávat nic pozitivního. Evropská unie podporuje Palestince - finančně (přes nesmírnou korupci palestinské vlády) i politicky. Očekávám, že pokud Arabové Izrael nakonec zničí, evropské elity budou suše konstatovat, že Izrael si za to mohl sám. Nicméně konec Izraele by ovšem znamenal konec Evropy - přinejmenším tak, jak ji známe. Obávám se ale, že evropská levice si něco takového přeje.

Ale pak je tady ještě Bůh. Izrael na něm byl závislý vždycky - jen teď je to ještě mnohem patrnější než kdykoli v minulosti. Už za předchozích válek za uchování existence Izraele - ať už to byla válka, vyhlášená Izraeli všemi sousedy po vyhlášení nezávislosti v roce 1948, ať už to byla Šestidenní válka v roce 1967 nebo válka v roce 1973 - se stalo mnoho nadpřirozených událostí a vítězství Izraele lze jen těžko přičítat vojenské převaze či vojenskému umu. Jsem dalek toho ztotožňovat jednotlivé kroky izraelské vlády s Boží vůlí, nicméně varuji: Bojujete-li proti Izraeli, bojujete proti Bohu. Znovu podotýkám: Izraelská vláda je kritizovatelná - jako každá jiná. Teď však Izrael zápasí o holou existenci. Jeho nepřátelé vyhlašují, že chtějí Izrael zničit. To rovněž vyhlašoval Hitler - a také jednal podle toho, co říkal. Obliba Hitlera v arabském světě zřejmě evropské levici nevadí. Čím to? Protože skrytý antijudaismus je ještě silnější než odpor k nacismu. Nepřátelé Izraele chtějí Židy zahnat do moře. Vyhrožují tím již od roku 1948. A pokud by k tomu dostali příležitost, jistě by to udělali.

Osa světa opět prochází Jeruzalémem.

5. září 2011