Uplynulo něco málo přes týden od okamžiku, kdy VS OSN drtivou většinou hlasů přiznalo Palestinské autonomii vyšší diplomatický status, což je všeobecně chápáno jako uznání "Palestiny" coby státu.

Světová organizace se tak postavila nejen za tu "Palestinu", kterou reprezentuje Mahmúd Abbás, ale také za gazskou část arabské Palestiny – tedy za Hamas. V naivní představě, že je to krok k míru.

Přesně jako v čase Mnichova 1938. Hitler dostal, co chtěl, přičemž on sám interpretoval tento svůj úspěch docela jinak než premiéři Británie a Francie. Pro Západ to měl být konec německých požadavků, pro Führera to byl začátek expanze Třetí říše.

V kontextu toho, co se v OSN 29. listopadu 2012 stalo, není možné se tvářit, že byla podpořena pouze "Abbásova Palestina" - a před "hamásovskou Palestinou" strkat hlavu do písku. Gaza a Západní břeh, Západní břeh a Gaza, to jsou spojité nádoby jedné a téže Palestinské autonomie.

Je tedy nezbytné, aby svět, a zejména ty země, které ve VS hlasovaly PRO (Palestinu), také pozorně poslouchaly nejen to, co zaznívá z Ramalláhu, ale také z Pásma Gazy. Tam v pátek (7/12) přijel z Egypta na svoji první návštěvu Chálid Mišál, exilový lídr Hamasu, a v sobotu vystoupil před mnohatisícovým davem s projevem.

Nebudu tajit, že jsem na jeho vystoupení čekal jako na málokteré v poslední době. Možnosti byly dvě. Buď se dočkáme nějakého zásadního obratu v politice Hamasu, anebo to dopadne jako vždycky.

Dopadlo to jako vždycky.

Rezoluce nerezoluce, Mišál se zachoval jako Hitler po Mnichovu: naplival do tváře těm, kdo "ve jménu míru" posloužili palestinským Arabům jako užiteční idioti (a nejsou stižení chorobou protiizraelské nenávisti). Na shromáždění pod otevřeným nebem u příležitosti 25. výročí založení jím vedené teroristické organizace řekl několik zásadních vět, které ukázaly v pravém světle, jak se věci mají.

Palestina je naše od řeky (Jordánu) k moři (Středozemnímu), od jihu k severu. Neustoupíme o jedinou píď (z naší) země. Nikdy neuznáme legitimitu izraelské okupace (rozuměj: celé Palestiny ).

Šéfterorista Mišál si také zafantazíroval, když jmenoval místa svých budoucích triumfálních návštěv: Dnes je to Gaza, zítra to bude Ramalláh, potom Jeruzalém, pak Haifa a Jaffa.

Zkusme si představit následující situaci. Hitler přijede po Mnichovu do Chebu a před shromážděnými tisíckovkami sudetských Němců otevřeně prohlásí: Dnes jsem jako vítěz zde, zítra budu jako vítěz v Praze, poté ve Varšavě, pak v Paříži … Jak by se tato slova poslouchala signatářům Mnichovské dohody z Británie a Francie a jejich podporovatelům?

Sobotní Mišálův projev je odpovědí na otázku, pro co také oněch 138 zemí ve Valném shromáždění hlasovalo. Nejen pro palestinskou státnost. Chtě nechtě podpořily terorismus a úsilí o likvidaci jednoho z členských států OSN. Zachovaly se stejně pošetile jako Chamberlain s Daladierem, kteří svým mnichovským podpisem nepodpořili mír, nýbrž Hitlerovu dobyvačnou politiku.